Před chvílí jsem se vrátil z koncertu Bobba McFerrina tady v Brně. O tomhle chlapíkovi sem slyšel hodně, ale kromě jeho hitu Don't worry, be happy (který musí ze srdce nenávidět) sem od něj nic neznal. Mám ho za multižánrového multiinstrumentalistu a improvizátora, hudebního mága a znalce, který neskutečně ovládá svůj hlas. Včerejší vystoupení bylo beznadějně vyprodáno, ale podařilo se nám sehnat lístky na dnešní vystoupení. Z youtube znám jeho komorní vystoupení před zraky několika diváků, tady sem seděl v obrovské sportovní hale s pěti tisíci lidma, ale i tak musím říct, že to mělo atmošku.



Prakticky si nepamatuju, že bych byl někdy na koncertě, kde bylo tak ukázněné a spolupracující publikum. McFerrin má své skladby nacvičené, zahraje jakýkoliv žánr a co je nejlepší, snaží se zapojovat lidi do své show. Výchova a společenská pravidla v nás jaksi zabily naši přirozenou spontánnost, radost z hudby, improvizaci a hlavně v nás vypěstovaly strach z vlastního projevu. Tohle se Bobby McFerrin snaží změnit alespoň na tu hodinu a půl, po kterou koncert trval. Odcházel sem z něj obohacený o nové zážitky a pocity z hudby a ať je show jakkoliv naučená a x-krát omletá, mě to bavilo a peněz za lupen určitě nelituju.