Expedice Slovácko

30. 06. 2020 / Filip Urban / cestujeme
Expedice Slovácko

Opět jsme sbalili celou rodinu, naskládali se do našeho obytňáku a vyrazili za dobrodružstvím. Tentokrát poznávat Slovácko a Bílé Karpaty z české strany. Od pátku do neděle. Poprvé jsme nejeli sami. Přizvali jsme i Heba se svou rodinou. Má vpodstatě stejně staré děti jako my a pořídil si i podobný vůz, takže to zkusíme ve dvou rodinách.

Naše první zastávka směřovala jak jinak než k větrnému mlýnu v Bukovanech. Takový "zážitkový" areál pro rodinky s dětmi. Dominantou je větrný mlýn, který jak Ferda velice rychle zjistil je fake, protože se točí na elektromotor i v bezvětří. Cestou k mlýnu jsme míjeli billobardy právě s podtitulem zážitkový a to jsme věděli, že nevěští nic dobrého. V pátek tam naštěstí ještě nebylo milión lidí, takže jsme dali oběd (průměrná kvalita s trošku vypruzelou obsluhou) prošli si mlýn ze kterého je spíš gift shop a zahráli si s Ferdou minigolf. Vinca chvilku hleděl na nějaké kozy v ohradě no a jelo se dál. Místo je to kouzelné, ale chtělo by to zapracovat na detailech. Když se vám někdo snaží prodat idylku předválečného Slovácka a u oběda vám řve do ucha nějaké dementní lokální radio současné popové hity, na atmosféře to nepřidá.

Jedeme dál. No dál. Tvarožná Lhota a Autokemp Lučina u přehrady. Teleportem do 80 let minulého století. Zaparkovali jsme káru, udělali všechny potřebné úkony spojené se zakempením, uvařili si kafe a vydali se omrknout přehradu. Jako člověk tam je s pocitem, že tam přespí a zítra zmizí dál, ale když vidíte rodinky, co mají pobyt u přehrady na 14 dnů jako highlight cestovatelského léta, je vám z toho trošku smutno. Nechci aby to vyznělo že se nějak povyšujem. Určitě to bude spoustě lidí vyhovovat a neřeší. Jen prostě pro mě to byla trošku depka s Radegastem, párkem v rohlíku a skluzavkou z dob dávno minulých.

Noc proběhla poměrně hladce a ráno se k nám přidal Heb s rodinkou. Cíl byl tentokrát další větrný mlýn v Kuželově. Bohužel jsme se zrovna trefili do obědové pauzy a čekat hodinu se nám nechtělo. Tady člověk trošku naráží na jiné tempo druhé rodinky a zájmy. My bysme asi zůstali na parkovišti a udělali si špagety, jenže děti v druhém autě už usínaly a muselo se jet aby spaly. Ladit tyhle situace je prakticky nemožné. Oka. Jedeme dál. Tentokrát s cílem dostat se na Velkou Javořinu. Děti usnuly v obou vozech a tak se rychle řešilo kam na oběd. Bohužel 2 místa která jsme měli vytipovaná měly uzavřenou společnost, takže Heb se rozhodl už jet do kempu a my že dáme špagety někde s rozhledem do krajiny.

Takové místo jsme i našli. Na pohled krása. Vysoká tráva, rozkvetlé louky, ticho, klid a mír. Ovšem míra hmyzáku dosahovala maximálně otravného levelu, děckám se ani nechtělo moc z karavanu, tak se rychle udělali špagety a přesunuli jsme se do fakt hezkého kempu v Bojkovicích. Nový, čistý, hezký kemp s vlastním bazénem, který jsme hned využili, protože jsme byli úplně spravení z celého dne v autě. Postavili jsme auta dvěřma k sobě, natáhli markýzu a užívali si chvilku nicnedělání. Děcka tam měly slušného vyžití na hřišti i v bazénu a my jsme byli rádi, že jsme :) Jinak ještě k Bojkovicím. Moc hezká vesnička s hezky řešeným náměstím a příjemným dětským hřištěm. I kávu tam umí skvělou. Takže doporučujeme!

V neděli jsme to ještě chtěli vzít přes Luhačovice a projít si nově zrekonstruovanou kolonádu, ale člověk míní, děti mění. Probudili se nám v karavanu na parkovišti u přehrady. Ferda chytl nějakou rýmu a teplotu (asi nachlazení z bazénu) a Vincek už odmítal kamkoliv jet v sedačce. Do toho nesnesitelné horko a miliarda lidí všude. Zavelel jsem k ústupu a rovnou zpět do Kroměříže. Vrátit auto a do Brna. Cesta zpět byla peklíčko. Vincent od Luhačovic až do Km řval. Já to hasil po dálnici abychom byli co nejdřív doma. Takže Vicent řve, motor v autě v otáčkách řve jako prase. Vincet čím víc řve motor, tím víc řve on a snaží se prokopat ven. Na chvilku pomohlo přesunout ho na pozici spolujezdce v sedačce, ale i tak to bylo čisté peklíčko. Dojeli jsme uplně vyšťavení a kladli si otázku, jestli je tohle co chceme. Den předtím jsem to řešil s Hebem. Téma luxusní dovolené v resortu, kde nic neřešíte vs tohle adrenalínové dobrodružství. Co víme, je to, že dovolenou chceme trávit aktivně. Být někde týden na jednom místě a nehnout se odtamtud, to bych zešílel. Tohle je ale druhý extrém. Zvlášť s takhle malýma dětma. Ferda už je v pěti letech vpohodě, ale Vincent nám to dává sežrat. Už víme, že nemá cenu mít vysoké ambice na to, co všechno se dá za den stihnout. Vše se musí víc plánovat a delší přesuny určitě na jeho spaní. Taky priorita míst se vám dost změní. Toužíte po oploceném areálu s dětským hřištěm, abyste po hodině houpání zjistili, že vás to tak strašně nebaví :) Ale nedá se svítit. Máme děti a nejsme už sami. Musíme se podřídit, ale je to náročné, vyvážit to tak, aby to děcka bavilo a vám z toho nejeblo v kouli.

Letošní výlet obytňákem do Chorvatska asi dopadne nočním přejezdem Tiguanem a bydlení v nějakém hezkém airBnB, protože si chcme opravdu trošku odpočinout. Žít 14 dnů v obytňáku při 30 stupňových vedrech a se dvěma malymi dětmi si teď moc nedokážu představit.


První testovací výlet za náma

02. 06. 2020 / Filip Urban / cestujeme
První testovací výlet za náma

Konečně mám chviličku sepsat pár řádků o naší první testovací jízdě. Chtěli jsme na víkend, ale díky počasí jsme to zkrátili jen na jedno přespání ze soboty na neděli. Kam jsme se vydali? Už před nějakou dobou jsem Ferdovi slíbil, že se zajedeme podívat do Jaderné elektrárny. Takže volba padla na Dukovany a okolí. Vyrazili jsme v sobotu ráno z Kroměříže, abychom byli ještě dopoledne na místě. Koupili jsme dálniční známku, protože Concord si to umí spokojeně hrnout 120 po dálnici a dost tím šetříme čas na rychlé přesuny. Tak jak je auto kompaktní, musíme být i my úsporní a každou věc, kterou naložíme do obytňáku dvakrát otočit v ruce, jestli ji opravdu potřebujeme. Člověka to naučí netahat zbytečné kraviny.

Děcka jsme přikurtovali do sedaček a jedem! Během hodinky stojíme na parkovišti jaderné elektrárny. Bohužel díky COVIDU je informační centrum zavřené. To jsme zjistli, až sme s děckama napochodovali do hlavního vchodu elektrárny. No nevadí. Zážitek bylo i zaparkování auta těsně před chladícími věžemi. Celkem nám vyhládlo a tak jsme zastavili v hezké zámecké restauraci ve vesničce Dukovany.

Oběd, procházka po parku a jede se dál - Vodí elektrárna Mohelno. Zaparkovali jsme poblíž a šli si přehradu projít pěšky. Opět pro veřejnost zavřeno, ale co se dá dělat. Francisova turbína vystavená venku splnila účel a dál vybírá program maminka - kafe v Třebíči. Jedem! Výhoda tohohle malého obytňáčku je především v parkování a hledání místa. Zajeli jsme až do samého historického centra na parkoviště, kam sme se hezky vlezli mezi auta. Ferda nám usnul, tak jsme si zašli vklidu na kafe. No vklidu. S Vinckem ted není nic vklidu. Takže proběhla kávinda, procházka po židovské čtvrti a pomalu to otočíme hledat nějaký kemp na přespání. Ty samozřejmě byly ještě ofiko zavřené, ale podařilo se nám najít Veřejné tábořiště Mohelno. Cestou k němu ještě Ferda zahlédnul lopatky větrné elektrárny a tak začal hon za větrnou elektrárnou. Viděli jsme ji před sebou, ale dostat se k ní byl problém. Zkusili jsme několik slepých uliček na konci vesnic ale bez úspěchu. No nic. Musí to počkat na zítra.

Dojeli jsme na tábořiště hned vedle řeky Jihlavy. Zaparkovali Concorda a Nitka se jala vařit špagety. Já čekoval děcka, protože oba šli po hlavě do řeky. A tady je ten moment, kdy si člověk říká že jako dobrý, ale že se dvěma malými dětmi je ten caravaning celkem HC. Nemáte sekundu klidu, krom toho když spí. A to taky není dobrý, protože při přesunech usnou a pak vám v 10 večer v zavřeném karavanu skáčou po hlavě. Uff. Ve 23h je nějak úspěšně uspáváme, ale s ním i sebe. Zapli jsme si termostat na 20 a usnuli. Nad ránem nás trošku probudila zima. Kotel nějak nesepnul a netopilo se. Jako dalo se to přežít, ale komfort vytopeného auta to teda nebyl. Milan už to samozřejmě řeší a vše bude do příští expedice fakčit.

V neděli pak už jen výlet k větrné elektrárně a po cestě zpátky do Kroměříže ještě návštěva Stříbského mlýnu a hlavně čabrání na louce v řece. Bohužel kavárna nefungovala... No a odtud už pak zpět do Brna a zavést karavan do Kroměříže, přeložit, uklidit a zpátky do Brna domů. Totálně utahaní odpadáme v neděli večer doma s dobrým pocitem, že dětem se to líbilo :)


Přihlášení Concorda v době Coronaviru

08. 04. 2020 / Filip Urban / cestujeme
Přihlášení Concorda v době Coronaviru

Kde jsme to skončili? Jo. Kára stojí v Hulíně v servisu. Tam na ni naběhli školení automechanici na značku FIAT se speciálním vercajkem. Znáte to, tyče, kladiva, svářečka a tak. Dali našeho Concorda dokupy, vyvařili se prahy kde bylo potřeba, pošolichalo se něco v motoru a já vlastně nevím co všechno v každém případě obytňák prošel technickou na jedničku! Teď čekal úkol na mě - přihlásit vozidlo z dovozu na brněnském dopraváku.

A tady začíná náš druhý příběh. Hned na začátku musím říct, že jestli něco opravdu nesnáším, tak je to přesně tahle návštěva úřadu. Všude jinde už mám pocit, že ti úřednici pochopili svou práci a snaží se s námi klienty komunikovat tak nějak minimálně na úrovni a slušně. To co zažijete na dopraváku v Brně bývá obvykle pocit zbavení svépravnosti a po jeho návštěvě máte pocit, že jste vlastně úplný debil, který si nezaslouží nic jiného než na místě utratit.

Ale ještě než se dostanu k návštěvě úřadu, předtím ještě bylo třeba auto někde pojistit, abych získal zelenou kartu, kterou potřebujete k přihlášení. Napřed jsem zkusil svého pojišťováka. Ten se ale vytasil s nehezkou cifrou 12.000,- za rok. Jal jsem se pátrat na vlastní pěst a našel online pojišťovnu PILLOW. Nafotíte, pošlete stav tachometru a ejhle. Mám tu fajn pojistku za 4.000,- na rok s tím že pokud nenajedu daný počet kilometru (dal jsem tuším 35.000) tak mi budou ještě nějaké peníze vracet. Je v tom slušná havarijní pojistka a taky pomoc s odtahem nejen z důvodu nehody ale i pro technickou závadu. O to mi šlo, aby mě to nestálo bambilión, když mě budou tahat na vozíku někam do servisu.

Ok, na druhý den mi přistála zelená karta do mailu. Já si ji i BAREVNĚ vytiskl, abych předešel pičování na úřádě a v pondělí - úřední den, vyrazil zkusit své štěstí. Zrovna ten den začalo platit omezení úřadů na 2 dny v týdnu s otvíračkou od 8 - 11h. Přišel jsem na pána asi v 10:00 a když jsem viděl tu bezradnou frontu čekajících lidí s rouškami, otočil jsem se a šel pryč. Na tohle nemám.

Co teď? Počkat až se situace uklidní? To by šlo, ale technická má omezenou platnost. Pak to znamená zase jet na technickou a zaplatit nějaký poplatek a znovu do fronty. Proto jsem si řekl, že zkusím štěstí ve středu a tentokrát dojdu před otevíračkou a prostě tu frontu vystojím. A tak se i stalo. Po 2 hodinách ve frontě jsem se dostal na řadu. Chlapík si nás vodil jednoho po druhém k okénku. Chtěl po mě ukázat všechny potřebné dokumenty a vyplněný formulář. Všechno se tvářilo OK až do chvíle, kdy po mě chtěl technický průkaz TEIL EIN a mě jen oblilo horko a věděl jsem, že je zle. Nechal jsem totiž doma nějaké podle mě nepotřebné papíry no a mezi nimi bohužel skončil i tady ten malý starý cár papíru s nějakými razítky z Německa. Takže litujeme ale zkuste lísteček pohledat a přijďte jindy....Uff. Myslel jsem že si naliskám nebo to tam rovnou podpálím!

Naštěstí jsem ten teil ein našel zapadený doma právě v té podle mě nepotřebné složce. No nic. Moje nervy! Zkusím to další pondělí znovu. Vybaven zkušenosti z předchozích dvou navštěv jsem tentokrát už suveréně napochodoval přímo před vstup a čekal, až pán zavolá magické slovo: DOVOZ! Tady! Poďte! Elegantně jsem proklouzl přes 879874369 lidí rovnou k okénku s pánem, který mě měl na starost...

"Tak. Předložte potřebné dokumenty"
Vysypal jsem na něj hromadu papírů, ať si vybere co je důležité a co ne
"Dobře. Občanku!"
Podal jsem mu občanku, na které mám odlámané dva rožky, protože mám malou peněženku a o zip jsem si je orval během nošení.
"To máte neplatnou občanku!"
"To je platná občanka, jen se mi ulámaly rožky"
Chlap vycítil, že v tenhle moment mě poslat na úřad vyřizovat novou občanku by asi nepřežil a tak pokračoval dál.
"Tady se mě podepište, my si to tu zpracujeme a ve středu si dojděte"
"A placení te ekologické daně se řeší až při převzetí?"
"Ukažte, počkejte, jo to je nějaký starý vrak? Jo doneste si 10.800,-"
"Nezlobte se ale mě tchán říkal že to bude 5.000,-"
"To by bylo kdybyste měl EURO 1 v techničáku. Nic takového tam nevidím takže 10"
Rychle jsem začal procházet znovu hromadu papírů co mi zůstali a snažil se dohledat nějakou informaci v němčině o EURO1 až jsem našel jeden takový papír, kde žlutou fixou bylo zvýrazněno EURO1. Vítězoslavně to týpkovi ukazuju: "Co tohle?"
"Jo. Dobře. tak tedda 5.000,-"
"Je to vše?"
"Ano, vše, nashle"

S úsměvem schovaným pod rouškou opouštím inspektorát a celou cestu k auto se plácám po ramenou - tys to dokázal ty kluku!

Ve středu už na pána opět něco po osmé přicházím až ke vchodu. A tady si dovolím malou odbočku. Dokonalá ukázka nefungujícího státního aparátu. Těm úředníkům je uplně uprdele, že venku v čas otevření je už taková fronta, že jim je jasné že to za ty 3 hodiny nemají šanci odbavit. Nechají lidi stát v jedné frontě bez jakékoliv informace. Někdo tam jde pro řidičák, někdo odhlásit auto, někdo přepsat auto, někdo dovoz, někdo depozit. Za celé ty 3 týdny co sem tam chodil je nenapadlo, že by třeba venku stál člověk, který by lidi nějak informoval a organizoval do front. Ne. Je jim to uplně u salámu. On má prostě své okénko a tam za 3 hodiny odbaví tolik lidí kolik mu tam pošlou a ostatní prostě mají smůlu a ať zkusí své štěstí za týden. Přitom s trochou organizace a přemýšlení by tam ti nešŤastníci nemuseli stát v mrazu 3 hodiny uplně zbytečně. Tohle mě tak vytáčí...

No ale zpátky ke mě. Opět čekám na magické DOVOZ?! Já! Jdu na řadu hned, platím poplatek, beru značky a opouštím tohle neskutečně negativní a depresivní místo státní správy a doufám, že sem zase nějaký ten pátek nebudu muset páchnout!

Máme zlegalizované auto. Máme značky a techničák. Prakticky můžeme vyrazit, kdyby bylo kam. Teď nás ale ještě čeká odblešení, vyčištění, přečalounění, natření a další věci uvnitř. Velikonoce strávím se štětkou a šroubovákem v ruce uvnitř káry, abychom na květen byli připraveni. Ale o tom zase v dalším pokračování.


Jak jsme kupovali obytňák

03. 04. 2020 / Filip Urban / cestujeme
Jak jsme kupovali obytňák

Ok. Vidím že se kopete do zadku stejně jako já, tak přidám hned druhý update o nákupu. Naše představa o obytňáku byla celkem jasná. Nechceme žádnou dlouhou potvoru. Chceme něco malého, ale zároveň pro 4 lidi. Něco krátkého, hbitého, co zvládne i lehký terén. Něco s čím se můžeme přemístit i na delší vzdálenost a taky teda něco, co nebude stát milión. Tyhle požadavky jsme řekli tchánovi a ten se jal pátrat. Ideální doba na nákup obytňáku je po sezóně, čili podzim. Našim specifikacím vyhovoval prakticky jediný typ - nástavba Concorde. Montuje se na krátké dodávky od fiatu, pažoutu nebo citrónu. Moc se jich v inzerátech neobjevilo, až jednou volá tchán...

Tak jsem ho našel na bazošu. Chlapík to asi dotáhl z Německa. Má to najetý 150.000 km, podle fotek vypadá zachovale a chce za to 400.000,- Týpkovi jsme volali. Po jednom telefonu nám bylo jasné že je to klasický šméčkař co dotáhne auto z Německa, stočí tacháč a navýší cenu. A taky že jo. Po dalším hledání jsme našli toho samého v Německu. Jen nájezd byl teda 250.000 km a cena 8.500 E. Milan říká: Zajeté motor!

S tchánem jsme se domluvili, že napíšu týpkovi, vezmem auto a zajedem se na káru podívat. Byl to nějaký autobazar kousek od rakouského Salzburgu, takže celodenní výlet s nejistým výsledkem. Majitel autobazaru měl fantastickou vyřídilku. Na všechny mé zvídavé emaily /přeložené za pomoci google translate do němčiny/ odpovídal vždy jednoduchým OK!

No nic naplat. Beru 1000 E, auto a tchána a vyrážíme na Německorakouskou hranici směr Salzburg. Po pár hodinách a díky navigaci jsme dorazili do bohem zapomenutého autobazaru někde na konci světa se štěkajícím vlčákem za plotem. Prostě výjev jak z blbého filmu. Tchán bez jazykových schopností a já se znalostí němčiny druhé lekce základní školy obcházíme s obtloustlým borcem nastartovaný obytňák (to asi aby bylo jasné že motor funguje). Milan se vrhá pod kola zjistit stav rozkvetlého podvozku. Já se tvářím, že tomu taky rozumím a rukamanohama řešíme popis stavu a závad.

Milan vypadá nadšeně ale dostávám instrukce ať se tvářím, že auto je vprdeli. Slovo KAPUT padlo hodněkrát a na majiteli autobazaru bylo znát, že se chce té ojetiny zbavit za každou cenu. Obytňák neměl platnou technickou, takže trošku komplikace s dopravou. Prahy lehce kvetly a tak jsme zkusili smlouvat. Po chvilce byla částka 7.500,- E a na to jsme si plácli. Týpek nás vzal do svého officu, kde nás uvítaly nástěnné hodiny s fotkou Putina a Medvěděva a mě bylo všechno jasné. Diverzant z Ruska nasazený v Německu (usuzuju tak, protože na ty skopčáky neměl dobrého slova :). Kupní smlouva vznikla položením mé občanky do kopírky a vypsáním dvou vět. Já kupuju tohle auto s tímhle VIN. Nechávám tady 1000 E a po návratu pošlu zbytek peněz na účet. Do týdne pošlu někoho s přívěsem pro auto. Hmmmmm... Tak asi jo! Potřepali jsme si rukama, já vysolil tisícovku, nasedli jsme do auta s kopii pochybné kupná smlouvy a vydali se zpátky domů.

Na druhý den jsem chlapíkovi na účet poslal zbylých 6.000 E a doufal, že mi za pár dnů dojde e-mail o tom, že peníze dorazily a že nezmizí beze stopy ze světa. Po pár dnech mi došla odpověď na mou otázku, zda-li už má penize: OK! Jak jinak. Ale tohle ok bylo pozitivní. Teď ještě sehnat někoho, kdo tu káru dotáhne do ČR do servisu. Tchánovi se podařilo najít nějakého dobrodruha z Brna, který byl ochotný to dovést, ale musí jet v noci, protože nemá přívěs na takovou váhu /uff/. Někde na sídlišti jsem dal chlapovi zálohu 5 litrů a doufal, že zaplacenej obytňák ještě někdy uvidím. Pánbůh mě má asi rád a já na druhý den už parkoval Concorde v Hulíně v servisu. Paráda! První krok je za náma Máme ho!


The Urban Campers

03. 04. 2020 / Filip Urban / cestujeme
The Urban Campers

Tak jo. Trošku se teď kopu do zadku, protože všichni víme... Taky vidím, že příspěvky o cestování vás baví a do toho všeho jsme se s rodinkou rozhodli okusit caravaning life. Hecl jsem se a začínám psát o našich plánech a cestách čtyřčlenné rodinky v jednom starém obytňáku. Možná to pro někoho bude inspirující a kdo ví, třeba se jednou potkáme v některém z kempu u ohně :) Ale začnu pěkně od začátku.

Můj tchán je velkej karavanista. Jeho domem už prošlo několik obytňáků a my jsme si ho i párkrát půjčili a zjistili, že je to celkem fajn způsob trávení dovolené. Hlavně v kombinaci s malýma dětma. To dobrodružství spát pokaždé někde jinde, starání se o auto, připojování, odpojování, bloudění, parkování, hledání, objevování nových míst. Těch zážitků za den s obytňákem je bambilión a děti to milují. A my vlastně taky. Je to teda celé o dost náročnější, než se vyvalit na týden na chatě, ale my nejsme moc válecí typy a tak nás tenhle way of life oslovil.

Ještě teda k tématu obytňák vs karavan. Variantu tahat za autem dům jsme vlastně nikdy moc nezvažovali. Je to levnější řešení a v některých ohledech i praktičtějí, ale zase jet přímo v domě má něco do sebe. Klíčovou výhodou, pro rozhodnutí stát se karavanisty je právě tchán a jeho zkušenosti a schopnost opravit cokoliv a dát vše do funkčního stavu. Jakákoliv situace, kdy by se mi na tom něco pokazilo, urvalo, odpadlo, uhnilo, zkorodovalo, přestalo svítit, jet, topit, prostě fungovat, by mě dostával do slepé uličky a ve finále by to sežralo dost peněz a mých nervů. Tchán prostě ví kam šáhnout, co objednat, kde to hlavně sehnat a bez problémů vyměnit. Tohle je obří výhoda, které si moc vážím. No na první seznamovací update myslím stačí. V dalších příspěvcích vám popíšu jak sme karavan sháněli a kupovali. Bizarních historek bude celá řada, takže stay tuned!


Indie prakticky

28. 11. 2019 / Filip Urban / cestujeme
Indie prakticky

Sedíme v letadle do Muskatu a pod námi mizí tahle neuvěřitelná země. Někdo říká že 14 dni je nic. Já říkám tak akorát. Úředník, který mi dával do pasu opouštěcí razítko se mě na konci zeptal: “So how was your trip in India?” Chvilku jsem se na něj zadíval, projel si v duchu celý pobyt a zdvořile odpověděl: “It was a big experience for me”. Usmáli jsme se na sebe a každý si šel svou cestou.

Přemýšlel jsem, jestli se do Indie ještě někdy podívám. Nevylučuju úplně, ale ani nemůžu říct, ze by si mě tahle země nějak získala. Zkušenost to však byla velká. Díky za ni.

Na závěr možná pár praktických tipů pro ty z vás, které by napadla podobná blbost jako mě. Tedy podívat se do Indie :) Samotným holkám ani rodičům s dětmi to nedoporučuju. Pro dobrodruhy, páry nebo menší skupinu je to super.

Před cestou je dobré se naočkovat. Žloutenka A+B a břišní tyfus. Víc jsem neřešil. U žloutenky si pohlidejte termín včas předem. Dál budete potřebovat vízum. Dá se naklikat a zaplatit přes web. Už tahle první zkušenost vám něco napoví. Jednak se dá pořídit 10x dráž na různých odkazech indických agentur. Druhak se vrátíte zpět v čase do internetu let devadesátých. Vízum dělejte týden před odletem. Je přesně na 30 dnů a rozhodně jim ve všech otázkách ohledně Pákistánu potvrďte, že s tímhle státem nemáte nic společného :)

Co na cestu? To záleží jaký způsob dovolené mate rádi. Jak moc chcete cestovat a čím. My si to dali myslím celkem zodpovědně. Od vnitrostátních přeletů přes vlak, bus, taxík i tuktuk. Neplánujete nereálné. Všechno tu trvá mnohem dýl.

Jak se sbalit? Já si v decathlonu koupil parádní 40l batoh za litr. Na každodenní nošení je praktická ledvinka přes rameno. V ni jsem měl pořád telefon, pas, peníze. Ledvinky pod tričko jsou cipina do Indie.

Jelikož je v listopadu v jižní části Indie defaultnich 34C a azuro, stačí vám opravdu 3 trička, kraťase a plavky. Na nohy kvalitní sandály. Mě se strašně osvědčily gumové Birkenstocky. Nezničitelné, lehké a do minuty suché sandály. Dál se hodí rychloschnoucí ručník, opalovací krém, sprej proti komárům, základní lékarnička.

Taky nás několikrát zachránil dětský pudr na opruzeniny, protože v tom vlhku a dusnu chytnou borci slušného vlka do pár hodin. Zasypete se a můžete šlapat dál. Pak už jsme všichni chodili na ostro bez trenažerů pod kraťasama.

Vzhledem k horku venku a klimatizací vymražených budov a aut, máte během pár dnů slušnou rýmu a bolest v krku. Potkalo nás to úplně všechny. Takže něco na krk a do nosu. Případně proti teplotě. Taky na zastavení průjmu určitě a dezinfekce na ruce. Kapky do oči jsou fajn, protože prach a smog je tu ve městech nesnesitelný.

Na místě si pak kupte nějaký jejich šátek. Poslouží jako respirátor, pokrývka hlavy před sluncem i ochrana před vymraženými prostory. Bral jsem si i lžičku, protože Indi jí rukama, ale jak uvidí bílou tvář, vždy nějakou lžíci poskytnou.

Příhoďte špunty do uší a jestli se chystáte na delší přejezd vlakem, v dekáči se dá koupit praktická bavlněná vložka do spacáku.

Jak s penězi? Já si vezl 600 dolarů, ale vyměnil jsem jen 400. Ofiko směnárny tu moc nebyly, takže to bylo takové kšeftování na ulici nebo v hotelu. Jinak vám stačí kreditka. Revolutka tu fungovala bez větších problémů. Kartami se dá i platit. Samo ne nikde na samotě nebo na tržnici.

Mobilní data jsou trošku komplikovanější. Nedá se jen tak koupit simka. Je to celkem složitá operace s registraci, focenim se a aktivaci. Kluci měli vodafone s rozumným pokrytím a 1,5gb dat na den. Mě se aktivace ani na potřetí nepodařila, takže jsem fungoval jen na wifinách, které šly a nešly. Spíš nešly.

Obecně je ale telefon velký pomocník. Ověříte informace, přečtěte si rady a zkušenosti jiných cestovatelů. Zjistíte orientační ceny. Víte kde jste a znáte cestu. Já dokonce zkrz telefon editoval fotky z foťáku a rovnou je uploadoval do cloudu, takže i ikdybych přišel o foťák, nebo se mi pokazila karta, o fotky nepřijdu. Komp ani tablet jsem netahal. I chytré hodinky zůstaly doma.

Víc mě asi nenapadá. Prostě pokud máte rádi indickou kuchyni, chcete zažít ještě něco jiného než klasický odladěný turismus a nevadí vám každodenní WTF momenty, Indie je pro vás skvělá destinace. Namaste!


© Copyright 2012–2020 youngprimitive.
All Rights Reserved.
DámskéPánskéDětské