Přihlášení Concorda v době Coronaviru

08. 04. 2020 / Filip Urban / cestujeme
Přihlášení Concorda v době Coronaviru

Kde jsme to skončili? Jo. Kára stojí v Hulíně v servisu. Tam na ni naběhli školení automechanici na značku FIAT se speciálním vercajkem. Znáte to, tyče, kladiva, svářečka a tak. Dali našeho Concorda dokupy, vyvařili se prahy kde bylo potřeba, pošolichalo se něco v motoru a já vlastně nevím co všechno v každém případě obytňák prošel technickou na jedničku! Teď čekal úkol na mě - přihlásit vozidlo z dovozu na brněnském dopraváku.

A tady začíná náš druhý příběh. Hned na začátku musím říct, že jestli něco opravdu nesnáším, tak je to přesně tahle návštěva úřadu. Všude jinde už mám pocit, že ti úřednici pochopili svou práci a snaží se s námi klienty komunikovat tak nějak minimálně na úrovni a slušně. To co zažijete na dopraváku v Brně bývá obvykle pocit zbavení svépravnosti a po jeho návštěvě máte pocit, že jste vlastně úplný debil, který si nezaslouží nic jiného než na místě utratit.

Ale ještě než se dostanu k návštěvě úřadu, předtím ještě bylo třeba auto někde pojistit, abych získal zelenou kartu, kterou potřebujete k přihlášení. Napřed jsem zkusil svého pojišťováka. Ten se ale vytasil s nehezkou cifrou 12.000,- za rok. Jal jsem se pátrat na vlastní pěst a našel online pojišťovnu PILLOW. Nafotíte, pošlete stav tachometru a ejhle. Mám tu fajn pojistku za 4.000,- na rok s tím že pokud nenajedu daný počet kilometru (dal jsem tuším 35.000) tak mi budou ještě nějaké peníze vracet. Je v tom slušná havarijní pojistka a taky pomoc s odtahem nejen z důvodu nehody ale i pro technickou závadu. O to mi šlo, aby mě to nestálo bambilión, když mě budou tahat na vozíku někam do servisu.

Ok, na druhý den mi přistála zelená karta do mailu. Já si ji i BAREVNĚ vytiskl, abych předešel pičování na úřádě a v pondělí - úřední den, vyrazil zkusit své štěstí. Zrovna ten den začalo platit omezení úřadů na 2 dny v týdnu s otvíračkou od 8 - 11h. Přišel jsem na pána asi v 10:00 a když jsem viděl tu bezradnou frontu čekajících lidí s rouškami, otočil jsem se a šel pryč. Na tohle nemám.

Co teď? Počkat až se situace uklidní? To by šlo, ale technická má omezenou platnost. Pak to znamená zase jet na technickou a zaplatit nějaký poplatek a znovu do fronty. Proto jsem si řekl, že zkusím štěstí ve středu a tentokrát dojdu před otevíračkou a prostě tu frontu vystojím. A tak se i stalo. Po 2 hodinách ve frontě jsem se dostal na řadu. Chlapík si nás vodil jednoho po druhém k okénku. Chtěl po mě ukázat všechny potřebné dokumenty a vyplněný formulář. Všechno se tvářilo OK až do chvíle, kdy po mě chtěl technický průkaz TEIL EIN a mě jen oblilo horko a věděl jsem, že je zle. Nechal jsem totiž doma nějaké podle mě nepotřebné papíry no a mezi nimi bohužel skončil i tady ten malý starý cár papíru s nějakými razítky z Německa. Takže litujeme ale zkuste lísteček pohledat a přijďte jindy....Uff. Myslel jsem že si naliskám nebo to tam rovnou podpálím!

Naštěstí jsem ten teil ein našel zapadený doma právě v té podle mě nepotřebné složce. No nic. Moje nervy! Zkusím to další pondělí znovu. Vybaven zkušenosti z předchozích dvou navštěv jsem tentokrát už suveréně napochodoval přímo před vstup a čekal, až pán zavolá magické slovo: DOVOZ! Tady! Poďte! Elegantně jsem proklouzl přes 879874369 lidí rovnou k okénku s pánem, který mě měl na starost...

"Tak. Předložte potřebné dokumenty"
Vysypal jsem na něj hromadu papírů, ať si vybere co je důležité a co ne
"Dobře. Občanku!"
Podal jsem mu občanku, na které mám odlámané dva rožky, protože mám malou peněženku a o zip jsem si je orval během nošení.
"To máte neplatnou občanku!"
"To je platná občanka, jen se mi ulámaly rožky"
Chlap vycítil, že v tenhle moment mě poslat na úřad vyřizovat novou občanku by asi nepřežil a tak pokračoval dál.
"Tady se mě podepište, my si to tu zpracujeme a ve středu si dojděte"
"A placení te ekologické daně se řeší až při převzetí?"
"Ukažte, počkejte, jo to je nějaký starý vrak? Jo doneste si 10.800,-"
"Nezlobte se ale mě tchán říkal že to bude 5.000,-"
"To by bylo kdybyste měl EURO 1 v techničáku. Nic takového tam nevidím takže 10"
Rychle jsem začal procházet znovu hromadu papírů co mi zůstali a snažil se dohledat nějakou informaci v němčině o EURO1 až jsem našel jeden takový papír, kde žlutou fixou bylo zvýrazněno EURO1. Vítězoslavně to týpkovi ukazuju: "Co tohle?"
"Jo. Dobře. tak tedda 5.000,-"
"Je to vše?"
"Ano, vše, nashle"

S úsměvem schovaným pod rouškou opouštím inspektorát a celou cestu k auto se plácám po ramenou - tys to dokázal ty kluku!

Ve středu už na pána opět něco po osmé přicházím až ke vchodu. A tady si dovolím malou odbočku. Dokonalá ukázka nefungujícího státního aparátu. Těm úředníkům je uplně uprdele, že venku v čas otevření je už taková fronta, že jim je jasné že to za ty 3 hodiny nemají šanci odbavit. Nechají lidi stát v jedné frontě bez jakékoliv informace. Někdo tam jde pro řidičák, někdo odhlásit auto, někdo přepsat auto, někdo dovoz, někdo depozit. Za celé ty 3 týdny co sem tam chodil je nenapadlo, že by třeba venku stál člověk, který by lidi nějak informoval a organizoval do front. Ne. Je jim to uplně u salámu. On má prostě své okénko a tam za 3 hodiny odbaví tolik lidí kolik mu tam pošlou a ostatní prostě mají smůlu a ať zkusí své štěstí za týden. Přitom s trochou organizace a přemýšlení by tam ti nešŤastníci nemuseli stát v mrazu 3 hodiny uplně zbytečně. Tohle mě tak vytáčí...

No ale zpátky ke mě. Opět čekám na magické DOVOZ?! Já! Jdu na řadu hned, platím poplatek, beru značky a opouštím tohle neskutečně negativní a depresivní místo státní správy a doufám, že sem zase nějaký ten pátek nebudu muset páchnout!

Máme zlegalizované auto. Máme značky a techničák. Prakticky můžeme vyrazit, kdyby bylo kam. Teď nás ale ještě čeká odblešení, vyčištění, přečalounění, natření a další věci uvnitř. Velikonoce strávím se štětkou a šroubovákem v ruce uvnitř káry, abychom na květen byli připraveni. Ale o tom zase v dalším pokračování.


Jak jsme kupovali obytňák

03. 04. 2020 / Filip Urban / cestujeme
Jak jsme kupovali obytňák

Ok. Vidím že se kopete do zadku stejně jako já, tak přidám hned druhý update o nákupu. Naše představa o obytňáku byla celkem jasná. Nechceme žádnou dlouhou potvoru. Chceme něco malého, ale zároveň pro 4 lidi. Něco krátkého, hbitého, co zvládne i lehký terén. Něco s čím se můžeme přemístit i na delší vzdálenost a taky teda něco, co nebude stát milión. Tyhle požadavky jsme řekli tchánovi a ten se jal pátrat. Ideální doba na nákup obytňáku je po sezóně, čili podzim. Našim specifikacím vyhovoval prakticky jediný typ - nástavba Concorde. Montuje se na krátké dodávky od fiatu, pažoutu nebo citrónu. Moc se jich v inzerátech neobjevilo, až jednou volá tchán...

Tak jsem ho našel na bazošu. Chlapík to asi dotáhl z Německa. Má to najetý 150.000 km, podle fotek vypadá zachovale a chce za to 400.000,- Týpkovi jsme volali. Po jednom telefonu nám bylo jasné že je to klasický šméčkař co dotáhne auto z Německa, stočí tacháč a navýší cenu. A taky že jo. Po dalším hledání jsme našli toho samého v Německu. Jen nájezd byl teda 250.000 km a cena 8.500 E. Milan říká: Zajeté motor!

S tchánem jsme se domluvili, že napíšu týpkovi, vezmem auto a zajedem se na káru podívat. Byl to nějaký autobazar kousek od rakouského Salzburgu, takže celodenní výlet s nejistým výsledkem. Majitel autobazaru měl fantastickou vyřídilku. Na všechny mé zvídavé emaily /přeložené za pomoci google translate do němčiny/ odpovídal vždy jednoduchým OK!

No nic naplat. Beru 1000 E, auto a tchána a vyrážíme na Německorakouskou hranici směr Salzburg. Po pár hodinách a díky navigaci jsme dorazili do bohem zapomenutého autobazaru někde na konci světa se štěkajícím vlčákem za plotem. Prostě výjev jak z blbého filmu. Tchán bez jazykových schopností a já se znalostí němčiny druhé lekce základní školy obcházíme s obtloustlým borcem nastartovaný obytňák (to asi aby bylo jasné že motor funguje). Milan se vrhá pod kola zjistit stav rozkvetlého podvozku. Já se tvářím, že tomu taky rozumím a rukamanohama řešíme popis stavu a závad.

Milan vypadá nadšeně ale dostávám instrukce ať se tvářím, že auto je vprdeli. Slovo KAPUT padlo hodněkrát a na majiteli autobazaru bylo znát, že se chce té ojetiny zbavit za každou cenu. Obytňák neměl platnou technickou, takže trošku komplikace s dopravou. Prahy lehce kvetly a tak jsme zkusili smlouvat. Po chvilce byla částka 7.500,- E a na to jsme si plácli. Týpek nás vzal do svého officu, kde nás uvítaly nástěnné hodiny s fotkou Putina a Medvěděva a mě bylo všechno jasné. Diverzant z Ruska nasazený v Německu (usuzuju tak, protože na ty skopčáky neměl dobrého slova :). Kupní smlouva vznikla položením mé občanky do kopírky a vypsáním dvou vět. Já kupuju tohle auto s tímhle VIN. Nechávám tady 1000 E a po návratu pošlu zbytek peněz na účet. Do týdne pošlu někoho s přívěsem pro auto. Hmmmmm... Tak asi jo! Potřepali jsme si rukama, já vysolil tisícovku, nasedli jsme do auta s kopii pochybné kupná smlouvy a vydali se zpátky domů.

Na druhý den jsem chlapíkovi na účet poslal zbylých 6.000 E a doufal, že mi za pár dnů dojde e-mail o tom, že peníze dorazily a že nezmizí beze stopy ze světa. Po pár dnech mi došla odpověď na mou otázku, zda-li už má penize: OK! Jak jinak. Ale tohle ok bylo pozitivní. Teď ještě sehnat někoho, kdo tu káru dotáhne do ČR do servisu. Tchánovi se podařilo najít nějakého dobrodruha z Brna, který byl ochotný to dovést, ale musí jet v noci, protože nemá přívěs na takovou váhu /uff/. Někde na sídlišti jsem dal chlapovi zálohu 5 litrů a doufal, že zaplacenej obytňák ještě někdy uvidím. Pánbůh mě má asi rád a já na druhý den už parkoval Concorde v Hulíně v servisu. Paráda! První krok je za náma Máme ho!


The Urban Campers

03. 04. 2020 / Filip Urban / cestujeme
The Urban Campers

Tak jo. Trošku se teď kopu do zadku, protože všichni víme... Taky vidím, že příspěvky o cestování vás baví a do toho všeho jsme se s rodinkou rozhodli okusit caravaning life. Hecl jsem se a začínám psát o našich plánech a cestách čtyřčlenné rodinky v jednom starém obytňáku. Možná to pro někoho bude inspirující a kdo ví, třeba se jednou potkáme v některém z kempu u ohně :) Ale začnu pěkně od začátku.

Můj tchán je velkej karavanista. Jeho domem už prošlo několik obytňáků a my jsme si ho i párkrát půjčili a zjistili, že je to celkem fajn způsob trávení dovolené. Hlavně v kombinaci s malýma dětma. To dobrodružství spát pokaždé někde jinde, starání se o auto, připojování, odpojování, bloudění, parkování, hledání, objevování nových míst. Těch zážitků za den s obytňákem je bambilión a děti to milují. A my vlastně taky. Je to teda celé o dost náročnější, než se vyvalit na týden na chatě, ale my nejsme moc válecí typy a tak nás tenhle way of life oslovil.

Ještě teda k tématu obytňák vs karavan. Variantu tahat za autem dům jsme vlastně nikdy moc nezvažovali. Je to levnější řešení a v některých ohledech i praktičtějí, ale zase jet přímo v domě má něco do sebe. Klíčovou výhodou, pro rozhodnutí stát se karavanisty je právě tchán a jeho zkušenosti a schopnost opravit cokoliv a dát vše do funkčního stavu. Jakákoliv situace, kdy by se mi na tom něco pokazilo, urvalo, odpadlo, uhnilo, zkorodovalo, přestalo svítit, jet, topit, prostě fungovat, by mě dostával do slepé uličky a ve finále by to sežralo dost peněz a mých nervů. Tchán prostě ví kam šáhnout, co objednat, kde to hlavně sehnat a bez problémů vyměnit. Tohle je obří výhoda, které si moc vážím. No na první seznamovací update myslím stačí. V dalších příspěvcích vám popíšu jak sme karavan sháněli a kupovali. Bizarních historek bude celá řada, takže stay tuned!


Indie prakticky

28. 11. 2019 / Filip Urban / cestujeme
Indie prakticky

Sedíme v letadle do Muskatu a pod námi mizí tahle neuvěřitelná země. Někdo říká že 14 dni je nic. Já říkám tak akorát. Úředník, který mi dával do pasu opouštěcí razítko se mě na konci zeptal: “So how was your trip in India?” Chvilku jsem se na něj zadíval, projel si v duchu celý pobyt a zdvořile odpověděl: “It was a big experience for me”. Usmáli jsme se na sebe a každý si šel svou cestou.

Přemýšlel jsem, jestli se do Indie ještě někdy podívám. Nevylučuju úplně, ale ani nemůžu říct, ze by si mě tahle země nějak získala. Zkušenost to však byla velká. Díky za ni.

Na závěr možná pár praktických tipů pro ty z vás, které by napadla podobná blbost jako mě. Tedy podívat se do Indie :) Samotným holkám ani rodičům s dětmi to nedoporučuju. Pro dobrodruhy, páry nebo menší skupinu je to super.

Před cestou je dobré se naočkovat. Žloutenka A+B a břišní tyfus. Víc jsem neřešil. U žloutenky si pohlidejte termín včas předem. Dál budete potřebovat vízum. Dá se naklikat a zaplatit přes web. Už tahle první zkušenost vám něco napoví. Jednak se dá pořídit 10x dráž na různých odkazech indických agentur. Druhak se vrátíte zpět v čase do internetu let devadesátých. Vízum dělejte týden před odletem. Je přesně na 30 dnů a rozhodně jim ve všech otázkách ohledně Pákistánu potvrďte, že s tímhle státem nemáte nic společného :)

Co na cestu? To záleží jaký způsob dovolené mate rádi. Jak moc chcete cestovat a čím. My si to dali myslím celkem zodpovědně. Od vnitrostátních přeletů přes vlak, bus, taxík i tuktuk. Neplánujete nereálné. Všechno tu trvá mnohem dýl.

Jak se sbalit? Já si v decathlonu koupil parádní 40l batoh za litr. Na každodenní nošení je praktická ledvinka přes rameno. V ni jsem měl pořád telefon, pas, peníze. Ledvinky pod tričko jsou cipina do Indie.

Jelikož je v listopadu v jižní části Indie defaultnich 34C a azuro, stačí vám opravdu 3 trička, kraťase a plavky. Na nohy kvalitní sandály. Mě se strašně osvědčily gumové Birkenstocky. Nezničitelné, lehké a do minuty suché sandály. Dál se hodí rychloschnoucí ručník, opalovací krém, sprej proti komárům, základní lékarnička.

Taky nás několikrát zachránil dětský pudr na opruzeniny, protože v tom vlhku a dusnu chytnou borci slušného vlka do pár hodin. Zasypete se a můžete šlapat dál. Pak už jsme všichni chodili na ostro bez trenažerů pod kraťasama.

Vzhledem k horku venku a klimatizací vymražených budov a aut, máte během pár dnů slušnou rýmu a bolest v krku. Potkalo nás to úplně všechny. Takže něco na krk a do nosu. Případně proti teplotě. Taky na zastavení průjmu určitě a dezinfekce na ruce. Kapky do oči jsou fajn, protože prach a smog je tu ve městech nesnesitelný.

Na místě si pak kupte nějaký jejich šátek. Poslouží jako respirátor, pokrývka hlavy před sluncem i ochrana před vymraženými prostory. Bral jsem si i lžičku, protože Indi jí rukama, ale jak uvidí bílou tvář, vždy nějakou lžíci poskytnou.

Příhoďte špunty do uší a jestli se chystáte na delší přejezd vlakem, v dekáči se dá koupit praktická bavlněná vložka do spacáku.

Jak s penězi? Já si vezl 600 dolarů, ale vyměnil jsem jen 400. Ofiko směnárny tu moc nebyly, takže to bylo takové kšeftování na ulici nebo v hotelu. Jinak vám stačí kreditka. Revolutka tu fungovala bez větších problémů. Kartami se dá i platit. Samo ne nikde na samotě nebo na tržnici.

Mobilní data jsou trošku komplikovanější. Nedá se jen tak koupit simka. Je to celkem složitá operace s registraci, focenim se a aktivaci. Kluci měli vodafone s rozumným pokrytím a 1,5gb dat na den. Mě se aktivace ani na potřetí nepodařila, takže jsem fungoval jen na wifinách, které šly a nešly. Spíš nešly.

Obecně je ale telefon velký pomocník. Ověříte informace, přečtěte si rady a zkušenosti jiných cestovatelů. Zjistíte orientační ceny. Víte kde jste a znáte cestu. Já dokonce zkrz telefon editoval fotky z foťáku a rovnou je uploadoval do cloudu, takže i ikdybych přišel o foťák, nebo se mi pokazila karta, o fotky nepřijdu. Komp ani tablet jsem netahal. I chytré hodinky zůstaly doma.

Víc mě asi nenapadá. Prostě pokud máte rádi indickou kuchyni, chcete zažít ještě něco jiného než klasický odladěný turismus a nevadí vám každodenní WTF momenty, Indie je pro vás skvělá destinace. Namaste!


Indie u konce

27. 11. 2019 / Filip Urban / cestujeme
Indie u konce

14 dnů uběhlo jako voda a my se zítra loučíme s touhle zemí. Vypadá to, že někteří z vás mají z mých zápisků pocit, že jsem se tu nějak hrozné trápil. Opak je pravdou. Celé to proběhlo až nad míru dobře. Jel jsem s očekáváním, že tu zažiju věci, které už se vám nepoštesti při cestách po civilizovanějších zemích. Podle některých historek, které jsem o Indii slyšel, to vypadalo, ze domů se budu vracet po pár dnech vládním speciálem.

Ve finále to bylo vlastně úplně vpohodě. První dny sem si čistil balenou vodou i zuby, na konci pijeme drinky s ledem a jíme na místech, kde se bojím podívat do kuchyně. Na nulu klesl jen jeden člen z výpravy a to jen dočasně. Člověk navyklý na evropské standardy tu bude teda dost v šoku, ale s trochou obezřetnosti, každoranním rumem na lačno a probiotickou přípravou by neměl vzniknout větší problém.

Asi je potřeba vypíchanou highlighty. Tak u mě na prvním místě asi jídlo. To je tu prostě famózní. Ty chutě, koření, lehká vegetariánská kuchyně. Prostě pecka. Objevili sme tu takové parády a vlastně jsem se toho doteď ani nepřejedl. Další zajímavá věc je míra ostrosti. Mám rád ostré v takové rozumné míře. Tady jsem ale za celou dobu nepotkal nic co by bylo v palivosti za hranou. Buď to na jihu s pálivostí nepřehánějí nebo nevím, ale dalo se sníst vše.

Co dál? Příroda. Když se do ní teda z těch šílených měst dostanete je to oáza. Ty čajové plantáže byly nádherné. Až na útok pijavic z přebroděné kaluži. Nikam do hloubky jsme se nepoušteli, protože potvor co vás chce zabit je tu moc :) I ty pláže jsme našli nakonec krásné a v listopadu ještě sympaticky prázdné. Čekají na nich lehátka s deštníky a podnikavej pikolik co vás zásobuje. Palec nahoru.

Bezpečnost. Opět subjektivně, ale za celou dobu jsem neměl pocit strachu z lidi. Jsou dost vyzevleni a je jim třeba úplně jedno jestli si je fotite. Naopak pro spoustu z nich jsou bílý velká rarita a my si často připadali jak rockové hvězdy. Holky nám mávali na ulici, borci si s náma dělali selfiečka a nikdo na nás nebyl hnusnej. Svůj opasek s tajnou kapsičkou na peníze nebo Ledvinku pod trickem na doklady jsem ani nevytáhl. Možná to bylo i tím, že nás byla skupinka ale i tak, bát se tu nikoho nemusíte (když nejste blonďatá sexbomba,sama v hromadné dopravě) Jinak a v kostce. Jsou tu milí a usměvaví.

Ceny. Obecně je Indie levná země. Ale záleží na každém, jak dolů půjde se svým standardem. Můžete tu utrácet jako v evropském přímořském letovisku, nebo tu vyžijete i za 10.000,- na měsíc. Stejné jídlo vás bude stát 400 rupií nebo 40 (dělte třema) záleží kde ho jíte. Takže odhadem 14 dnů v Indii s letenkami, ubytkem a cestováním, očkovanim, zvládnete do 40.000,-

Trošku handicap je tu naše barva kůže. Ojebat cizince bělocha je tu posvěcené oficiálně. Ano. Děje se to ve většině chudých zemí ale tady je to povýšené na umění. To co u nás frčelo v devadesátkach (tedy dvojí ceny) tu je úplně normální. Někdy to jsou fakt absurdní situace. Původní cena po chvilce snížená na 1/3. Neustále ve střehu, donekonečna se handrkovat o penize a ve finále ten boj stejně často prohrajete. Pak si ale řeknete, že určitě živí 5 dětí a mávnete nad tím rukou...

No a nakonec asi hlavní poznatek, že si tu fakt uvědomite v jakém luxusu a v jaké nádherné a čisté zemi žijem. Ale to člověk často ani nemusí do Indie žejo.

Co mě fascinovalo asi nejvíc je ten funkční a živelný organismus lidi. Jak se propletaji mezi sebou na chodníku, na cestě. Každej si jde někam, nikdy nezastaví jen zpomalí nebo zrychlý aby i ti ostatní mohli projít. Je jich tu prostě moc a oni se s tím nějak naučili žít. Třeba ta doprava na cestě je tu opravdu šílená. Větší punk jsem asi nezažil ale světě div se, ono to funguje. Bez semaforu, bez přechodů, čar na cestách. Nikdo nezastaví. Necouvá. Všichni jen dopředu, do boku. Kontinuální pohyb davu. Do toho se zamotá banda Evropanů a úplně jim tu synchronizaci rozbije. Za celou tu dobu jsem tu viděl jen jedinou lehkou bouračku. Jinak nic. Je to asi hlavně tím, že jedou všichni pomalu. Je teda zase fakt, ze při noční jízdě mladého tuktukaře jsem se v duchu loučil s rodinou ale dopadlo to nakonec dobře.

Ještě se ten organismus pohybuje ve vrstvách. Jedna o druhé neví. Chudáci spící na ulici, kolem nich projíždějící tlustí Indové v BMW.

Dnes asi vše. Dochillujem na naší terásce, zítra ještě moře a jídlo a odpoledne na letiště a domů. Ozvu se ještě při cestě zpět, protože ta bude dlouhá. Stay tunned!


Indie a slušní Češi

26. 11. 2019 / Filip Urban / cestujeme
Indie a slušní Češi

Dnes jsme celý den kompletně promáslili. Včerejší technostage před ubykací hrnula do 6h. Před chvilkou spustil divoký trance ve vedlejším podniku Shiva Valley. V hlavě mi slušně duni už třetí den. Na tohle jsem už fakt starej...

Protože se mi ozvali někteří skuteční a dlouhodobí cestovatelé po Indii s poznámkou že mé zápisky jsou povrchní až rasistické (s čím vpodstatě souhlasím) zkusíme se tedy podívat na náš naddruh - bílého muže.

Výletu se účastní skupinka 7 čechů věku od 30 do 40 let co sebrali odvahu. Vesměs zajištěných ženatých tatínků, nebo těsně před. Rozhodli se udělat si hezký výlet do neprobádaných končin o kterých toho hodně slyšeli a chtěli zažít realitu všední Indie. Na jasný úsudek o Indii si udělali názor během prvního týdne pobytu a po projetí 1000km jihozápadní části znají do detailu celou zemi a už je nemůže nic překvapit. Rasisti nejsou, ALE největší chyba Indů byl odchod Angličanů. Žebrákovi nedají ani rupii, protože je to organizovanej obchod s  bídou a jak se říká: nedávej Indovi rybu, dej mu prut a nauč ho lovit. Jinak se nepohnou z místa. V resortu si logicky nebudou kupovat předražený piva v místní knajpě, protože ta paní na kraji vesnice je má za polovic. A za taxík nedají víc než polovinu navrhované částky protože ví ze jsou bílý a tihle šmudlové je chtějí ojebat. Nejde samozřejmě o tu ušetřeno dvacetikorunu, jde o PRINCIP!

Ano. Tohle je všechno pravda. Pak ale sedíte na terase a pozorujete pod sebou už třetí den skupinku indických zedníků a nestačíte se divit. Dnes si například jeden z nich přivařil tyčku z konstrukce střechy tak blízko u hlavy, že ji pak nemohl dostat z úzkého otvoru. My na to hledíme s neskutečným údivem a propadáme v totální svíják protože tohle je prostě Indie. Oficiální slogan pro turisty je Incredible India. Myslím ze to vystihuje dokonale.


© Copyright 2012–2020 youngprimitive.
All Rights Reserved.
DámskéPánskéDětské