Cestujeme

Uvedeme to dneska trošku kontroverzně. Tím, čím byly pro odsouzené v koncentračních táborech boty, tím jsou pro nás v harlemském hostelu špunty do uší. Ví to i Helen (ano, ona anglická lady z Manchesteru, která se s náma první večer pobavila, přežila noc s třema chrápajícíma nestvůrama a ráno na konverzační pokusy Smileyho odpověděla něco ve smyslu jděte do prdele. Asi se jí chtělo spát). Helen má obrovskou podprsenku a dneska nás opouští. Asi se moc loučit nebudeme.

Včera po pár organizačních nedorozuměních (kam půjdem a co tam budem dělat - každodenní evergreen) jsme vyrazili expressem na jih Manhattanu. Metro v New Yorku je stejně zážitek. Na peróně je skoro bez výjimky horko jak v pekárně a ve vlacích se chladí na patnáct. Soplíme všichni. Tak jsme tím chlaďákem přijeli na jih a rozhodli se vyrazit na sever směr Ground zero. Tam nás opustil Smiley (souhlasně označen za brzdu zájezdu, zatím jen povytahujeme obočí, na důtku to není). Zbytek zájezdu dal luxusní rychlooběd u indů, Marty s Ivanem popíjeli pivo ze sáčku a já si koupil bekovku, aby netáhlo na hlavu. Pak Museum of Contemporary Art v Soho a Little Italy - zrovna probíhá nějaká italská slavnost, takže spousta krámků a zábavy - příjemná čtvrť po tom blázinci na jihu.

Na Union Square potkáváme po dvou hodinách bloudění náhodně Smileyho a míříme na Empire State Building, což má být vrchol včerejšího programu, akorát já ani Smiley nemáme foťák a brbláme. Spousta bedekerů upozorňuje, že fronty mají kolem dvou hodin, ale my se nahoru dostáváme asi za dvacet minut. Tak nevím, kde je chyba. Pár fotek nahoře, Ivan kupuje king konga a kolem deváté zase brázdíme ulice nočního Harlemu, kde jsme široko daleko jediní běloši. Nebojíme se.

Helen na pokoji není. Na zemi leží její obrovská podprsenka a přichází až před půlnocí. Po půlnoci nás probudí houkající auto a pak banda portugalců, které Ivan častuje mazlivým držte hubu kurva mexičani zpičení. Kamarády si tady nenajdeme, ale jinak nás to baví. Tož tak.