Zkouřenost

bavme se teď chvíli o práci .....

Možná je to pro mnohé vcelku aktuální téma, i když né na první pohled.

Začnu opět zeširoka, aby si Misi mohl vzít dovolenou, nalít panáka a v klidu se začíst.

Moje maturiní práce byla úvahou nad citátem F.X.Šaldy "Chceš-li poznat, co v člověku je, připusť ho k práci..." práci jsem tehdy začal slovy: "Dobře pane Šaldo, ale........." zbytek byla směs obecného vzdoru, bezdůvodné revolty, pokusu o první jasnější do jisté míry úspěšnou formulaci vlastního názoru a opravdových náctiletých bulšitů obsažených v těch názorech. Nesouhlasil jsem s panem Šaldou, v podstatě jsem si myslel, že "co v člověku doopravdy je" prací nezjistíme. Dostal jsem za3. To nějak zásadně rozebírat nechci "jak to zjistit co v člověku je", ale napadlo mně zaúvahovat o nějakém smyslu práce, její hodnotě, významu.

Ani smysl ani význam ani hodnotu však nechci posuzovat zaklišatěle "celospolečensky" nebo moderně celokosmírně, ale hlednám naprosto jasný, hmatatelný význam pro jedince, vesměs nositele této činnosti.

Musím říct, že jsem dostal od rodičů skvělý dar. Jakousi celkovou zodpovědnost asi. Do školy jsem se valně neučil, protože to nebylo moc třeba, ale když teklo do bot, uměl jsem zabrat a k maturitě jsem se ze strachu učil měsíc. Jakoukoliv práci zadanou doma jsem sice nemiloval, ale vždy jsem ji vykonal, udělal, i když se skřípěním zubů nebo možná i kecama. Když jsem pak začal opravdu diktovat a kalit až se práčilo za kočárem, vždy jsem odvedl to co jsem musel a potřeboval, i když jsem nebyl extra pracovitý, vždy jsem dodržel vysoký standart udělat za 2 hodiny to, co ostatní za 2 dny. Zbytek jsem prozewlil, prosurfil a proklábosil na netu (viz filtr autora zde na YP). Ale výsledek práce byl vždy na prvním místě, i když jsme se Zdendou lupli ve všední den v 1 ráno tripa, že to do rána "vyjede". Nevyjelo. Po marném pokusu pracovat (u tiskárny čekaje na vyjetí 5 listů smlouvy jsem zjistil, že to všichni ví) jsem utekl o půl deváté před audiencí u ředitele s velkou nevolností, protože to by byl opravdový průser ! I při našem dobrovolně-nevolnickém občanském snoubordovém sdružení, při ideálních závodních podmínkách, když jsme do ledové sjezdovky zatloukali ochranný plůtek a kamarád se na mně podíval, pak na to azuro, pak na ten vyhlazený park a řekl "tyvole, já to mrdám, jdu jezdit". Já blbec jsem zůstal, protože bylo třeba tam ten plůtek dát, protože to kurva bylo zapotřebí, aby ho tam někdo dal. Stejnětak když jsme planýrovali sjezdovku pro hladký park, většina to asi spíš brala jako spoleenskou událost s brčkem, svíjáky, pokecem apod. Já se tam oháněl motykou, protože ta sjezdovka se v rozumném čase prostě zplanýovat musela.
Ale to s tím tématem asi moc nesouvisí .... :)

Když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, snažím se to nějak pojmenovat, ale moc mi to nejde. Většinou vytlačím něco jako, že posunuji skutečnost z bodu A do bodu B nebo takněco. Moc mi ta denní činnost popsat nejde, ale co jsem při té práci vypozoroval je:

- člověk, který zodpovědně pracuje, si zpravidla dokáže udělat pořádek i v osobním životě a je to na něm vidět
- člověk, který zná a dodržuje tvůrčí proces, se takto projevuje i mimo práci a je radost s ním kecat, vymýšlet, organizovat, být
- zodpovědně pracující člověk se naučí dobře komunikovat, vážit slova a ve finále vážit myšlenky
- člověk, který pracuje s otevřenýma očima mě výrazně obohatí o zajimavé a trefné poznatky z námi úmyslně ignorovaného světa dospělých a pracujících
- člověk, který má za sebou usilovnou vytrvalou práci, získá obrovskou sílu a vůli přinejmenším při právi, většinou i jinde
- člověk, který má tu vytrvalou usilovnou, má ji většinou i úspěšnou, což ho neskutečně potěší a je radost s ním být. tady mám na mysli tu radost z posunu skutečnosti z bodu A do bodu B nikoliv tu radost z těch koláčů. radost z koláčů většinou není pěkná i když zasloužená, podle mé zkušenosti
- takový člověk pak dokáže jasně odlišit úspěch od peněz, práci od peněz, peníze od peněz
- takový člověk lépe čelí "rychlým prachům" a obecně se vyzná v problematice peněz, než lidé, kteří nepracují nebo furt zkratkují a ojebávají
- naprosto skvělé je, že to funguje na jakékoliv úrovni, i když člověk pozná dobrého číšníka, ihned pozná že ten číšník je opravdu dobrý a že to je dokonce i fajn a příjemný člověk
- práce prostě podle mně člověka skvěle "vychová" na to, aby se o sebe vždy už dokázal nějak postarat, aby uměl ustát i ty občasné sračky, aby neusínal na vavřínech, aby život nesměřoval jenom k nekonečnému užívání, aby byl tvůrčím člověkem nejen v grafickém designu či jiné umělecké činnosti
- typ člověka vychovaného prací se mi celkem líbí, pokud tedy mu to dodá rozhled a nadhled. pořád je ještě asi dost lidí, kterým nepomůže ani usilovná a vytrvalá :-))

Proč to všechno říkám je, že se teď snažím usilovně a vytrvale pracovat. Že při té zakládající se rodině, jiných povinnostech hospodských apod. nezbývá moc času na jiné bohulibé činnosti. Nejvíce se teď asi fakt vyznám v práci a to z obou stran, jak toho co pracuje, tak toho co tu práci zadává. Je to opravdu hodně zajímavé.

Žádnou pointu tady dnes nemám; je to možná všechno jinak, ale vím, že spousta lidí uvažuje co s načatým životem. Práce podle může být mezi top fajf kandidáty na smysl života, ale rozhodně to není jednoznačně vítěz. Neřeším moc společenský přínos, důležitost, užitečnost, jediné co jsem vypozoroval, že to není vůbec špatný jogging a že to člověka může taky obohatit, což pak zase hodně obohatí jiné. Think about it.