Film

Včera sme byli zkouknout Babel neboli Babylón. Na svědomí ho má Alejandro González Ińárritu (mimo jiné Amores Perros, 21 gramů). Baldýnský psal něco o rozhádání se mezi scénáristou a režisérem, takže tahle dvojka už asi nic jiného dokupy nedá, což je škoda.

Děj se odehrává ve čtyřech příbězích na 4 různých místech světa propojený tenkou nitkou příčin a důsledků. Není dějově tak komplikovaný jako 21 gramů nebo napřiklad Memento. Všechno do sebe celkem logicky zapadá a nemusíte složitě pátrat. Jedna věc se mi na něm moc líbila. Už už máte pocit, že víte jak skončí tahle scénka a ono ne. Scénárista si s váma fakt pohrává. Servíruje vám jasný závěr dané situace, vy už už zavíráte oči, nechcete to vidět, protože víte že to tak dopadne a ono fakt ne :) A je to tak dobře, protože kdyby to skončilo podle vašich představ, film bude zbytečné psycho a vy odejte z kina z vítězným pocitem - já sem to věděl, že to takhle skončí. Ale neskončí! Jak to vlastně skončí? Právě že nijak fatálně. Je to jenom jakési nakouknutí, co všechno může způsobit testování dostřelu zbraně v rukou dvou malých pastevců z Maroka...



Když sme s Nitkou odcházeli z kina, připadal sem si jak dobitej a říkal sem si jestli má cenu chodit na takové filmy. V poslední době se mi to stává pořád. Než bych si radši zašel na Kameňák 3 a odcházel vysmátej z kina s pocitem, že sem si odpočinul. Ale to bohužel neumím...nebo bohudík? Už aby šly v kině ty Vratné láhve. To zase bude od Zdeňka pohlazeníčko na duši.