Literatura

Bavme se o čtení. Povídejme si o literatuře. Nač číst? V Newsweeku se jednou objevil článek o tom, že louskat v dnešní audio-vizuální době malá písmenka je nesmysl. A nač číst beletrii? Takzvaných kvalitních románů jsem v životě přečetl spoustu. Čtenářský deník si nevedu, jména postav jsem dávno zapomněl, často si nevzpomenu ani na to, jak ten nebo onen příběh dopadl. Z veškerého čtenářského úsilí a času stráveného nad knihou (ani po silné kávě nepřečtu více jak 50 stran za hodinu) si mnohdy pamatuji jednu dvě věty a ke každé (dobré) knize se většinou váže také nějaký těžko vyjádřitelný pocit. Můj kolega mě nedávno ujistil, že to stačí.

Dobrá kniha předestírá roviny lidské zkušenosti a vybízí k čtenářově identifikaci s nimi; neklade mnoho otázek a neposkytuje odpovědi. Dokonce i autor, který má své dílo kompozičně dokonale promyšleno, nevládne svým postavám a tak úplně jim nerozumí. Orwellovi bývá tradičně vytýkáno, že jeho postavy nežijí vlastním životem, ale existují pouze proto, aby artikulovaly autorovy názory.

Beatty, postava v Bradburyho knize Fahrenheit 451, říká, že lidé potřebují soutěže a kvízy: znát názvy písní, hlavních měst, objem loňské úrody kukuřice činí člověka moudrým(neměnná fakta a informace, nikoli „slippery stuff“). Na všechno přece musí být odpověď!

Nedávno jsem četl knihu Liaquata Ahameda (Lords of Finance) o Světové hospodářské krizi 30.let. Na přebalu bylo tučným písmem napsáno, že je to o čtyřech centrálních bankéřích, kteří uvrhli svět do záhuby. Kniha to byla skvělá, přestože mnoho odpovědí neposkytla. (Jakmile jsem ji dočetl, snažil jsem se dohledat na Wikipedii, proč teda ta krize byla – bylo tam několik teorií.) Nemyslím si, že měl zde autor v úmyslu něco vyřešit, spíše jen s nesmírnou poctivostí a s pomocí ohromného množství historických pramenů ukázal svět první poloviny 20. století z pohledu ekonoma a finančníka. Toto ale nejspíš není dostatečně lákavé, a proto bylo zapotřebí přebal knihy (i samotný její titul) vyšperkovat. Samozřejmě přiznávám, že bych si pravděpodobně této prvotiny autora s podivným jménem taky nevšiml. To, že se mi nedostalo odpovědí na mé otázky, nicméně hodnotím kladně (a to i přesto, že se jednalo o tzv. literaturu faktu).

Minulý týden jsem viděl film Andělé a démoni „na motivy“ románu Dana Browna a přišel mi dosti komický. Docela mě bavilo téma Da Vinciho kódu, i když knihu jsem brzy odložil a počkal si na film (viz výtky k Orwellovi, zde ovšem v nesnesitelné míře). Taky jsem se včera „proklikal“ posledním Michaelem Moorem (Kapitalismus: Příběh lásky). Tuto tvorbu jsem měl docela rád, dokud nepřišel Fahrenheit 9/11 (a to jsem Bushovi nikdy nefandil). Tvůrčí postup Michaela Moorea je totiž přesným opakem toho, co hledám (viz Ahamed).

Nač tedy číst?