Literatura

Apokalypsa, kataklyzma, armageddon, judgement day...nevracím se z koncertu ani jsem zrovna neviděl 2012, a přesto bych se rád věnoval tomuto otřepanému tématu, ve které se obvykle zvrhne posezení u piva. Proč? Dočetl jsem knihu Paralelní světy astrofyzika Michia Kaku, jehož neotřelý pohled na věc mě nadchl a vedl k delšímu zamyšlení. Mimo jiné jsem zavzpomínal na několik svých oblíbených knih, které se ke konci světa vztahují.

V nejzajímavější kapitole knihy Kaku popisuje Kardashevovu typologii civilizací, která má tři stupně. Stupeň 1 označuje planetární civilizaci, která naplno využívá sluneční energii, řídí počasí, dokáže předejít živelním pohromám a staví města na hladině oceánů. Na stupni 2 je civilizace schopna osídlovat jiné planety a využívat energii hvězd ve své „domácí“ galaxii. Civilizace 3. stupně má pro sebe celý vesmír se všemi jeho galaxiemi. Kde jsme my? Údajně asi tak 100 až 200 let od dosažení stupně 1 (a sto tisíc až milion let od dosažení stupně 3) Problém je, že vesmír se jednou ochladí natolik, že v něm nebude možno přežít. Naštěstí dle nových teorií vesmír není jen jeden – vesmíry se vznáší jako mýdlové bubliny vedle sebe. Jedna taková bublina může být mladší a my bychom se do ní mohli přestěhovat. Výhodou je, že se k ní nemusí dlouze cestovat, neboť jiný vesmír je doslova na dosah ruky. „Portál“, který do něho vede, je ale menší než atom. Kaku vizionářsky tvrdí, že civilizace 3. stupně by mohla být schopna sestrojit nanobota, který dírou pronikne a začne hledat planetu vhodnou pro život (jeho nanoútroby přitom budou obsahovat lidskou DNA). Jakmile takové místo najde, postaví z tamějších zdrojů klonovací laboratoř a vyrobí dospělé lidi, takže konec světa hned tak nenastane. Doufám, že moje děti budou mít děti a ty že budou mít děti...a jednou budou robotkovi zmrzlýma rukama mávat na cestu.

Co když ale žádná civilizace na stupni 1 (natož 2 nebo 3) není a nebude? Někdy třeba mladé a primitivní formy civilizace byly, ale všechny se samy zničily někdy ve stádiu 0,7(jaderná válka, odpad, změny klimatu).

Není překvapením, že právě otázce zodpovědnosti, morálnosti a střídmosti v souvislosti s koncem světa (či spíše zánikem civilizace) se často věnují právě autoři beletrie. Dobře si vzpomínám na tři romány z poslední doby, které určitě stojí za přečtení:

Atlas mraků britského autora Davida Mitchella je sledem velmi chytře provázaných příběhů, z nichž první začíná někdy v době kolonializmu a poslední končí prudkou regresí lidstva do doby kamenné (kniha je to skvělá hlavně díky jedinečné románové kompozici).

Americký autor Cormac McCarthy napsal román Cesta, který se odehrává ve světě po blíže neurčené katastrofě, kdy se z nebe snáší popel, špatně se dýchá, zbylí lidé (organizovaní v ozbrojených tlupách) se uchylují ke kanibalismu a jedinými materiálními hodnotami jsou potraviny a náboje. Spálenou zemí putuje otec se synem a tlačí před sebou nákupní vozík. Oba jsou rádi, že mají jeden druhého, a snaží se přežít.

Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová přispěla románem Oryx a Crake, který je o světě, ve kterém lidi téměř vyhubil laboratorní virus, všude se prohání zmutovaná zvěř a hlavní hrdina se zoufale pokouší vzpomenout, jak k tomu všemu došlo.

Ať už se jedná o knihu nebo film, vždy je přítomen týž stereotyp: snahou autora je ukázat, co hrozí, varovat a tak trochu si zamoralizovat. Na druhé straně existuje naděje, že začít se dá znovu. Vždy přece někdo přežije (i když možná jen proto, že příběh bez postav se špatně vypravuje).