Literatura

Stěží by se našla populárnější postava, než jakou je (byl) Ježíš Kristus. Nová kniha Philipa Pullmana (autora antiklerikální fantasy Zlatý kompas, která je pravděpodobně nejúspěšnější britskou dětskou knihou dvacátého století) The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ vede na Amazonu v žebříčcích prodejnosti. Zrovna uvažuji, jestli si knihu přečíst. Bibli jsem si dnes vyzkoušel stáhnout do iphonu - zdarma.

Obecně vzato je škoda, že Kristovu příběhu až příliš často dominují motivy zázraků a utrpení. Buddhisté považují zázraky za věc, které se dokáže naučit každý. Nepřejí si, aby byly zneužívány k manipulaci druhých (či vůbec činěny), a nadto narušují přírodní řád. Náboženský fanatik a antisemita Mel Gibson a jeho ne tak starý film má zase šokovat ohromným Kristovým utrpením, jako by si stejnou pozornost, úctu a soucit nezasloužil každý jiný umučený.

Ekonom Tomáš Sedláček (Ekonomie dobra a zla) myslím vhodněji zdůrazňuje především Kristovu převratnou etiku: kooperativní strategie odpuštění jeví se dle teorie her jako dlouhodobější a efektivnější než starozákonní pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Samozřejmě se témuž lze taky vysmát, jak to udělal třeba William Burroughs v knize Ghost of Chance: „Christ says if some son of a bitch takes half your clothes, give him the other half...“

Přemýšlím nad tím, jak je možné, že Židé po staletí trpí tím, že je na ně svalována vina za ukřižování Krista, přestože si celou tu věc o spasení sami vymysleli a dodnes na svého spasitele trpělivě čekají...

Kritice náboženství jako celku se již nějakou dobu horlivě věnuje například skvělý novinář a esejista Christopher Hitchens (God is not Great) nebo vědec a zarytý ateista Richard Dawkins (The God Delusion). Hitchensův názor by se dal shrnout asi tak: „Náboženství je zlo, vzniklo v dřevních (kamenných) dobách, když lidé umírali mladí a z neznámých příčin, nic kolem sebe si nedokázali vysvětlit, a pro moderního člověka je naprosto nepotřebné...morálka se utvářela dávno před nějakým Desaterem atd...tak neblbněte.“. Dawkins by nejspíš tvrdil: „Koukněte na fosílie, věřte vědě, vesmír vznikl před 13,7 miliardami let...u šimpanze, našeho nejbližšího příbuzného, se dají pozorovat znaky altruistického chování...tak neblbněte.“

Nedávno vyšla kniha Nicholase Wadea The Faith Instinct (četl jsem recenzi), ve které se autor snaží dívat na religiozitu z hlediska evoluce a tvrdí, že náboženství je nezbytnou součástí vývoje člověka, a vlastně mu (nám) pomohlo přežít.

Tak nevím. Pra-guru všech tripařů a houbařů, Aldous Huxley, napsal, že „Bůh je, a ve stejné chvíli taky není.“, což je zase takové psyche-logické.

Docela mě překvapilo (nebo vlastně ne), že v USA udělali průzkum mezi voliči Demokratů (tedy nejspíš sekulárních Američanů) a zjistili, že tito lidé mají sklon v podstatně větší míře než bigotní Republikáni věřit ve spiritualismus a astrologii. Říká se, že v něco se věřit musí. Ale duchové? Horoskopy?

V knize Richarda Holmese The Age of Wonder je zmíněn názor amerického fyzika R. Feynmana, který – ač nevěřící- zastával názor, že dynamika vědy se zakládá na neustálém dialogu mezi skeptickým tázáním a smyslem pro nevysvětlitelné tajemno. Pokud by jeden z přístupů převládl, věda, jak ji známe, by se zhroutila.

Filozof Ludwig Wittgenstein (pro mě) problematiku uzavírá slovy: „K odpovědi, kterou nemůžeme vyslovit, nemůžeme vyslovit ani otázku. Záhada (the riddle) neexistuje. Je-li vůbec možno nějakou otázku položit, je také možno na ni odpovědět...Existuje samozřejmě něco, co nemůžeme vyslovit. To se ukazuje, je to mystické.(This shows itself; it is the mystical.)“