Cestujeme

Izrael, část druhá. Vítejte.

Probouzí mě rána do kolene, když sličná (no dobře, jenom literární obrat) letuška rozváží pití tím ocelovým vozíkem, co váží tunu, zatímco mně střídavě zalíhá v pravým a levým uchu, podle toho, jak si hlavu na nesklopitelné sedačce našteluju. V letadle většinou spávám vytočeně do uličky, tak proto to koleno. Jídlo ujde, akorát se cítím jak tenkrát před deseti lety na brigádě v Oveximu, kdy v deset večer přišel pan Kupec a oznámil, že ve tři ráno přijede kamión a melouny a že teda chlapi nechoďte dom a je potřeba to vyházet, ať može jet hned zpátky. Tenkrát jsem jel rozlámanej domů za úsvitu, na Slovanu potkal L.O., která mě kdovíproč začala líbat a ptala se, co tam dělám v půl sedmé ráno. Každej nějak začínal. V letadle ani v Tel Avivu nic podobnýho nehrozí a když začíná svítat, oznamuje (česky) pilot, že čtyřicet minut před přistáním zavře záchody, protože se to tak v Izraeli musí. Jdem čtyři, po anglickém repete do mikrofonu se počet wcčekajících zdesetinásobí, ale to už je míjím v protisměru. Výhody minority, aspoň pro tuto chvíli.

Dva metry po výstupu z letadla mně zahrazuje cestu o tři hlavy menší černovláska, security control část první, poprvé se setkávám s oblíbenou izraelskou hrou "doplň příjmení". Něco jako, že tazatel řekne Jan a soutěžící vyhrkne Rosák, nebo tak podobně vtipně, nicméně protože tu hru hraju poprvé, nepochopím pravidla. Bere si můj pas a náš rozhovor probíhá asi takhle:

- Your name is…. Petr…..? (ano, mám doplnit příjmení, já to ovšem v tuhle chvíli nechápu)
- Yes. Petr.
- ??? No. Your name is…. Petr…. (začíná neverbálně povzbuzovat)
- Yes, my name is Petr.
- fffff. Your name is…. Petr…. Vaj… ?
- Jo. Vybíral?
- Go.

Pak se třista metrů nestane nic zajímavého, pak můj první ozbrojenec, já ač hetero, tak kombinace Matta Damona a Vina Diesela mě dělá trošku víc gay-friendly (a to jich budou v Izraeli desítky, hezounů), když na mě něžně, ale bez okolků namíří svou krátkou palnou, a ukáže mi, kam se mám postavit do fronty. Je k páté ranní místního času, k okýnku, purpose of the trip, znáte v Izraeli někoho, co máte v plánu, kde budete bydlet, buch, razítko, díkynashlečau. Trošku mnou projede vlna zklamání, že to šlo tak hladce, přece jenom jsem si připadal podezřelejší, než jsem byl. Jdu si pro batoh a ve směnárně na letišti Ben Gurion měním prvních sto dolarů za šekely, který jsou tak srandovně barevný, že vypadají jako z nějaké dětské hry. Platit se tím ale dá. Je šabat, venku je světlo, autobusy ani vlak z letiště nejede, z dálky vidím štrůdl taxikářů, stotřicet šekelů centrum (krát pět na koruny), a tak teda jo, jedu (stejně je to fix price, tak nemá smysl smlouvat, navíc ne na šabat, kdy bych těch dvacet kilomentrů mohl jít akorát tak pěšky).

U hostelu mě řidič vyhazuje kolem půl šesté, otevřeno, Vybíral, I have booked a room, máme vás tady, ale ubytujeme až v poledne. Batoh si tu nechte. Beru pití, pas, mobil a šekely a jdu na pobřeží, kde nořím vody do vody, ohlašuju se skrz sms všem, kdo si to zaslouží a poprvé mě napadne, že tam v té středozemní vodě stojím tak nějak o samotě a že Izrael & já bude trošku jakoby výzva. Na obzoru stará část Tel Avivu, Jaffa. Vyrážím.