Cestujeme

Izrael, část třetí. O medůzách a slonovi.

Voda je teď v šest ráno pořád ještě hodně teplá. Moc jsem toho nenaspal, ale vánek od moře a vůně něčeho nového mě nabíjí energií. Zouvám trepky, Jaffa je vidět na obzoru, a víc, než tři čtvrtě hodiny by mi to zabrat nemuselo, i když se budu loudat (a že se budu loudat). Na plážích Tel Avivu je v tuhle ranní dobu už docela dost lidí, jednak pracovně (uklízeči všehomožného bordelu z pláže, rovnači lehátek a tak), pak sportovci (oživuje se myšlenka, že budu každý den vstávat za úsvitu a taky běhat, nedojde k tomu samozřejmě vůbec nikdy) a pak dva loudači. Já a izraelská éterická bytost, která proplouvá asi tři metry předemnou a její pohyby připomínají kombinaci taiči a epilepsie (zpomalené). Ztratím jí asi po deseti minutách společného tance ve vlnách a to hlavně díky mé schopnosti líp se vyhýbat medůzám (kterých je v tuhle roční dobu na pobřeží dostatek). Ta schopnost spočívá v tom, že si začnu představovat, co by se všechno mohlo stát, kdyby mě žahla (otok - horečka - nemocnice - krematorium), takže odplouvám k pevnině a zbytek cesty už absolvuju bezpečně pískem, kde tolik medůz neplave (obvykle).

Jinak možná by ještě nebylo špatné vysvětlit pojetí toho mého výletu - průvodce jsem si půjčil dva dny před odletem a jediný, co jsem pořádně o Izraeli věděl, že tam chodí ty divní lidi v černým, jak je znám z amerických komixů, a že se anglicky domluvím. To mi stačilo, měl jsem jen kostru pobytu a hostel, neřešil jsem, co chci konkrétně vidět ve kterým městě. Podle mě mně to umožnilo víc nasát atmosféru, víc bezcílně bloumat a víc vnímat skutečný život v Izraeli bez toho, abych se upínal k tomu, co všechno si musím odškrtnout (to jsem vymyslel právě teď, pravděpodobně to vůbec není pravda a kvůli tomuhle postupu jsem 90 % zajímavostí v Izraeli minul.

Kolem sedmé připlouvám do přístavu ve staré Jaffě, doslova, teď ráno je plný rybářů, smradu a rybí atmosféry, působím tam jako pěst na oko. Fotit ještě nemám odvahu nebo spíš se to nehodí, protože se chci přece infiltrovat a působit izraelsky. Chvilku bloumám, pak sednu na bobek, popíjím pomerančovou hanáckou kyselku a snažím se nasát atmosféru, zatímco se otepluje a na nártu mě něco začíná pálit. Ano. Krvavá tečka obřích rozměrů mně v hlavě roztočí fantazijní spirálu, že jediný, co v Izraeli uvidím, je stará Jaffa a pak nemocnice v Tel Avivu. Místo dalších procházek starým centrem začínám přemýšlet o bezpečné cestě na hostel a že experimenty nechám až na odpoledne. V cestě zpátky stojí moře plný medůz (opravdu), autobusy nejezdí, takže beru kyselku a šourám se zpátky do centra i s poškozenou nohou. K hostelu příjdu za hodinu.

Ubytování obecně je v Tel Avivu docela drahé, Momos hostel na Ben Yehuda street patří k průměru, ale umístěním i vybavením úplně vyhovuje. Recepční mě posadí do křesla, načež na hodinu usnu, aby mě probudil vedle sedící kašlající Američan, který se podle intenzity kašle pokouší vydávit minimálně slona. Naproti sedící český pár pozoruju z úkrytu, nechtě odhalit svůj český původ, každopádně prozradí mě sušenky značky Disco, a už povídáme, on z Ústí, ona z Kolína, Izrael na dva týdny, návštěva kamarádky, cestování a dneska domů. Ve dvanáct se nadějně sunu k recepci, vyhýbavá odpověď, vydržte ještě deset minut, je sobota, nechali jsme všechny spát dýl, ale hned jak to půjde, tak vás ubytujeme. V jednu hodinu platím, přebírám klíče od pokoje bez klimatizace, s dvěma větráky, které v místnosti vytvářejí vír horkého vzduchu, ani nevybaluju, padám na postel a propocen usínám. Viděli jste už Inception? Musel jsem se propadnou minimálně do třetí dimenze…