Cestujeme

Izrael, část čtvrtá. Jak jsem narukoval.

Z limba (snová pustina, pokud jste neviděli Počátek, prostě nečtěte dál, anebo třeba jo, mně to udělá radost) se probouzím průběžně každou půl hodinu, potím se a tisknu obraz těla do postele, jestli takových tiskařů bylo předemnou víc, tak bych snad radši spal na zemi. Ale nadešel čas vobhlídnout čtvrť. Hned zalituju, že jsem si místo těch kalhot nevzal radši patnáct náhradních triček, protože kombinace vařícího vzduchu a čtyřiadevadesáti procentní vlhkosti mně kreslí na zádech koláče a nevypadá to věru dobře. Takže tričko, na to košile (s krátkým) a do štrýtu.

Šerut.

První zádrhel a první selhání při snaze infiltrovat se do izraelského prostředí. Je to takovej minibus pro trpaslíky, jezdí po trasách běžných městských busů a výhodu má hlavně v tom, že se dá nastoupit a vystoupit úplně kdekoli po trase (cena je víceméně stejná jako u MHD). Takže beru ipod, sluneční brýle, stojím na ulici a... čtverka. Mávám a řidič zastavuje. Teď to trochu pauznu - princip platby v šerutu je v tom, že nastoupíte, v podřepu (je tam fakt nízko) se protančíte k volné sedačce (po každé straně šerutu je jich myslím pět) a sednete si. V klidu vyndáte peníze, po lidech před váma ty peníze pošlete řidiči, ten vám případně vrátí peníze zase přes ty lidi a šlus. A jak to dopadne, když (jako já) tenhle princip neznáte? No blbě.

Nastupuju suverénně do šerutu, první zádrhel je strop, kterej je ultra nízko (navíc pro mých 190 cm…), nedržím se a snažím sundat sluneční brýle a sluchátka z uší, do toho vyndat peníze - dopadá to samozřejmě velice komicky. Když se šerut rozjede, lítám jak nudle v bandasce, podupu všechny kolem, rozkutálím peníze a s brekem si sedám na první volnou sedačku. Zbytek osazenstva dělá, že to nevidí. Nechám se vysadit u Hakarmel marketu (cokoli, na co si vzpomenete za skvělou cenu - od triček, přes koření, po čerstvé ryby), kde už to většina stánkařů balí, takže odsouvám návštěvu na jindy, jdu si dát zasloužený pivo (v Izraeli hodně drahé, třetinka běžně kolem patnácti až dvaceti šekelů, na druhou stranu jsem objevil bary, kde měli za třináct akci jedno plus jedno zdarma). Večer fotbal na zahrádce plné kvílejících Izraelců (představte si mateřskou školku v níž opilým dětem rozdáte plácačky na fandění od Carlsbergu, ať dělají hluk), všichni fandí Argentině, já Německu a Německo vyhraje a všichni doplácají a zase je na chvilku klid. Do hostelu se vracím po půlnoci, v dobrém alkoholovém rozmaru lezu na střechu, kde se dá přespat, ale hlavně je odtud fascinující pohled na Tel Aviv. Teplota venku se udržuje těsně pod třicítkou a v pokoji je tak zhruba o dva stupně víc. Tak jdu spát zase do pokoje a v noci vypotím tři litry vody.

Vstávám kolem deváté, snídani na hostelu (kafe a bagetka) oželím, sedám do šerutu (poučen a bez zaváhání) a nechávám se vyhodit na jednom ze třech Telavivských nádraží. Rozhodl jsem se podívat se do Haify, sto kilometrů severně. Na nádraží už mě vítají ozbrojenci, nepůsobím nějak radikálně, tak mně neprostřelí koleno, jak si představuju v nejdivočejších snech, ale popoženou do fronty na rentgen. Do you have a weapon?, jedenkrát Haifa, kdy to jede? Now. Na peróně se ještě dovyptávám nějakých izraelských vojáků, kteří ale evidentně taky nevědí, kam jedou, tak solidárně nastupuju s nima a pokračuju s celou izraelskou armádou kdovíkam. Postupem času (jak to v dobrých příbězích bývá) se potvrdí, že jedem správně, trošku mě znervózňuje, že jsme určitě nejvyzbrojenější vlak v celým Izraeli, ale u přejezdů a kolem trati je většinou dostatek strážních budek, tak to zalomím a usínám. V Haifě jsou tři nádraží, což vím moc dobře, přesto vystupuju až na čtvrtým, mimo Haifu, v poušti plné škorpionů a hladových Palestinců, ale o tom, jak to dopadlo a jestli hlavní hrdina přežije, si povíme zase příště.