Aktuálně

Za první bych řekl, že mně to prostě pořád připadá brutálně daleko. Ale brutálně. Změnilo se to, že už mě nepopadají záchvaty dušnosti po prvním kilometru, ale pořád je to brutálně daleko. Brutálně.

Jak jsem dopadl v Izraeli, to se taky dovíte. Ale teď je tady zásadnější věc. Představte si ty dokumenty, ve kterých se někdo (na pokraji vyčerpání a bez vody) plazí pouští nebo džunglí nebo tak nějak podobně a hraje k tomu ta děsivá hudba. A i když to většinou hrdina přežije, tak při pohledu na něj už nedoufáte (protože víte, že má určitě nějakou skrytou srdeční vadu, která se projeví až v těch krizových situacích).

Asi před měsícem v době, kdy jsem si na krk připisoval třetí desítku roků, slavil a nedával pozor, mi lázeňský švihák Jan Procházka (viz galerie) s úsměvem předal registraci na Nike Run Prague. Když jsem přebíral obálku, bylo veselo (protože když máte něco za pět týdnů, tak vám to příjde daleko). Tak mě čekalo pět týdnů do chvíle, kdy se na ten start přece jenom postavím a uvidí se. Do doby předání prokleté obálky jsem měl za sebou přesně JEDEN běh, což bylo přesně asi zhruba v dubnu. Snažil jsem se uběhnout na jeden zátah sedm kilometrů, po pěti kilomentrech chůzoběhu se zhroutil a pak tři dny nechodil. Okolí si muselo myslet, že mě srazil kamion. JSem líná lemra bez pohybu a tak se to projevilo.

Každopádně datum třetího září byla jakžtakž motivace s tou dušností a svým životním stylem něco udělat. První běh po narozeninové oslavě dopadl katastrofálně. Pálila mě žáha, po šestistech metrech jsem zvolil chůzi a následující dva kilometry šel pěšky a psal esemesky. Tímhle tempem jsem došel na starší škvárový stadion v Kobylisích, oběhnul JEDNO kolečko a začal brečet (poznámka: ne opravdu, vnitřně). Když to nešlo večer, zkusil jsem ranní variantu. Bylo 5:30, vstával jsem i se sluníčkem (o dvě hodiny dříve než obvykle) a z toho nedostatku spánku se mi motala hlava. Doteď si vzpomínám na nějakej pionýrskej tábor v Přerově, kde nás takhle vyhnali táboroví vedoucí na rozcvičku. Jedna holka ráno nevydržela a dala si tatranku. Tu tatranku, VÁŽENÍ, pak po běhu deset minut zvracela. Takže od té doby vím, že když běhat, tak bez jídla. Ta motolice úplně stačila.

No, nebylo tak tragicky po celou dobu. Časem jsem si našel něco jako svůj běhací rytmus, i když při tom určitě vypadám srandovně a pořád mi to připadá daleko. No. Slýchávám z okolí, že deset kilometrů je pohoda, že to v pohodě musí dát netrénovanej člověk. Já jsem trošku trénovanej, ale pořád se to zdá strašná štreka. Uvidíme zítra.