Cestujeme

Dobře, dneska trošku netradičně o tom, jaké to je, když se poprvé vydáte překvapit svého nejlepšího kamaráda pracujícího toho času v Pekingu, překvapíte ho a pak vás na oplátku překvapí manželka dotyčného, která vám jako poděkování za návštěvu nadělí kurz vaření, protože jste jí z Prahy přivezl poslední knížku Petry Soukupové, zeleninové bujóny a patnáct sáčků sušených kvasnic. O celé překvapivé expedici výhledově jindy, teď spíš kulinářsky a jídelně. Hned ze začátku se sluší připomenout, že jsem člověk čínským jídlem téměř nepolíben (teda tím autentickým), rýžové nudle s kuřecím masem za sedmdesát pět už teda několikrát v Praze proběhly, ale tak rozumíme si, že…

Je středa, konec října, před pár hodinami jsem přistál v Pekingu a někdo mi sebral šest hodin času. Teď sedím s Hebem v čínské restauraci a jím bambusové výhonky s hovězím masem, které mi za pár minut servírka odnese s omluvou, že byly pro někoho jiného a naservíruje je nic netušícímu hostovi. Vítejte v Číně. V ruce žmoulám dárkovou obálku od Elišky (Hebovy manželky), která mi ji před chvílí předala s vysvětlením: „Nemůžeme si vzít ve čtvrtek dovolenou a věnovat se ti, ale připravili jsme ti program.“ Kurz vaření v Pekingu? Pecka! Určitě tam budou kuřecí pařáty, hadi nebo nějaká podobná exotika. Podle programu se má začínat na místním marketu nákupem surovin v půl deváté ráno, tak to jdeme s Honzou probrat do hospody u piva, abych byl v posteli ve tři a ráno se mi o to hůř vstávalo.

Vstávám s budíkem v půl osmé, bolí mě hlava a při představě kuřecích pařátů se mi rosí čelo. Honza s Eliškou mě vezou na sraz přecpaným Pekingem. Mimochodem, americká ambasáda v Pekingu denně reportuje hodnotu znečištění (miligramy na metr krychlový?). Když je údajně v New Yorku hodně špatná smogová situace, dosahuje znečištění maximálně osmdesáti jednotek z pětiset možných. Ve čtvrtek jsou v Pekingu čtyřistatřicetčtyři jednotky. Na zdraví! Heb mě vysadí u marketu, zamává a já zůstanu čekat ve smogu. Všude kolem mumraj, uprostřed toho všeho mých sto devadesát centimetrů výšky, což vzbuzuje respekt a pozornost a postupně si mě přichází prohlédnout celá ulice.

Naštěstí nejsem dlouho sám, připojuje se dvojice Kanaďanů ve středním věku (Sebastian a Andrew) a jedna asi dvacetiletá Francouzka (Linda), která nám hned zkraje oznámí, že studuje finance v Hongkongu, ale je to nuda, tak přiletěla na týden do Pekingu a pak si dá Vietnam. Andrew se jí snaží trumfnout svým povoláním profesora na univerzitě v Singapuru, což Linda nechává bez komentáře a jde si prohlédnout mandarinky. Snažím se zachránit situaci dotazem, jestli jako praví Kanaďané sledují hokej. Prý sledují. Takže dál už radši mlčím. Ticho naštěstí rozčísne naše čínská průvodkyně a kuchařka-lektorka v jedné osobě a jde se na oficiální program. Tržnice.

Na tržnici vzbuzujeme pozornost. Kanaďané fotí jako o život, Linda pobíhá a všechno komentuje. Měl jsem se líp učit nebo co, ale jsem schopný anglicky popsat tak deset procent ovoce a zeleniny a taky vím, jak se anglicky řekne vajíčko. Tak aspoň vtipkuju u obrovského zeleného čehosi, co nejvíc ze všeho připomíná zmutovanou salátovou okurku, načež mě Linda vážným hlasem opraví, že se nejedná o zmutovanou okurku, ale o speciální druh melounu. O pár minut později u kádě plné hadů ve vodě (hadi… no… mohlo mě napadnout, že ti hadi jsou spíš úhoři) celou skupinku přesvědčuju o tom, že nic jako „eel“ rozhodně v Česku nežije a že to nejíme. Kanada i Francie kroutí hlavou. Už jsem definitivně ve škatulce „ten podivnej vysokej“, korunovat se mi to podaří ještě o chvíli později, když v rámci debaty o snídaních prohlásím, že jsem ráno snídani nestihnul. Linda oněmí a téměř omdlí. Ve Francii prý nepředstavitelné. Po celý zbytek pobytu na tržnici se mě pak v minutových intervalech vyptává, jestli si přece jen nechci koupit něco ke snídani.

Market je velká patrová budova plná kmitajících lidí. V přízemí společně nakupujeme zázvor, chilli papričky, jarní cibulku, lilek a další zeleninu. Lektorka vysvětluje, že je vrcholně neslušné ochutnávat ovoce a zeleninu bez toho, aniž by si ji po té člověk koupil. To už Andrew s potěšením baští třetí kuličku hroznového vína, které si samozřejmě nekoupí. Radši se balíme a jdeme do prvního patra. Maso, rýže a těstoviny. S hygienou si nikdo moc hlavu neláme. Kusy hovězího, skopového i vepřového visí na oknech, na zábradlí a vypadá to tam trošku jako v márnici. Do toho nám místní prodejci před obličejem mávají různými roztodivnostmi, jako je black chicken (vidím poprvé, černé kuře, co je po oškubání peří opravdu černé). Ptám se lektorky u přepravky se želvami, jestli se v Číně jedí i želvy. „Sometimes, we eat everything“. Takže tak. Jdu se uklidnit k čerstvým těstovinám a pečivu. Nic si nekoupím a cítím, že mě Linda zklamaně pozoruje. Ne Lindo, dneska snídat nebudu.

S taškami plnými zeleniny a hovězího masa se přesouváme z tržnice do místního hutongu. Hutong je název pro takové úzké boční uličky v centru města, s malými domečky. Je tam docela rušno, furt tam někdo pobíhá, popojíždí, něco opravuje nebo nosí a tak různě se přesouvá. V jednom z těchto domečků má svoji základnu i naše lektorka. Vcházíme úzkými vraty na malý dvoreček, na kterém už je prostřený stůl pro osm. Do skupinky se k nám přidává izraelský pár a holandská rodinka s dcerou, která vaření a všechno kolem ignoruje, zapne si ipad a do konce kurzu s nikým nepromluví.

Na programu je pět jídel, pálivá sečuánská kuchyně je zastoupena dvěma jídly (grilovaný lilek a listový špenát s chilli), kantonskou reprezentují taky dvě jídla (pomalu dušená vepřová žebra s cukrem a sójovou omáčkou a hovězí s černým pepřem) a posledním pokrmem je hovězí na kmínu z pekingské kuchyně. Respektive takto – v průběhu kurzu uvařím tři jídla, dvě zbylá (žebra a hovězí na kmínu) připraví lektorka na ukázku (a ochutnání). Na stole máme každý klasický čínský „sekáček“, prkýnko a něco zeleniny na přípravu.

Kuřecí pařáty se nekonají. Teda vedle kuřecích pařátů mám fóbii taky z přespříliš pikantních jídel. Jenže než se stačím rozkoukat, na prkýnku mi přistane obrovská (ale OBROVSKÁ) nakládaná chilli paprička a já tuším, že bude zle. Úkol zní jasně: nakrájet tak, aby vznikla skoro chilli pasta, kdo nemá rád pálivé, použije půlku. Disidentsky vezmu čtvrtinu a zbytek schovám. Výsledek je ten, že každý z osmi účastníků kurzu má teď před sebou kopec chilli pasty velikosti chorvatského kopečku zmrzliny, zatímco já tak velikosti hrášku. Toho si bohužel nemůže nevšimnout lektorka, která mě za soustavného „use more, use more!!!“ povzbuzuje k potupnému nakrájení ještě jedné celé OBROVSKÉ papričky před celým obecenstvem. Zaměří na mě veškerou svoji pozornost a aby mi krájení zpříjemnila a rozvířila diskuzi, vše nakonec korunuje nevinným dotazem „Petr… so you are from Germany, right?“ Jasně. I když… vlastně má pravdu. Letěl jsem z Mnichova. Kanaďané si mě fotí.

Příprava naprosté většiny jídel, která jsme vařili na kurzu (až na ta žebra, která se pomalu dusila ve vlastní šťávě), byla otázkou dvou tří minut. Masité pokrmy (ne nepodobné masovým směsím v českých „čínách“) se dělají tzv. stir fry způsobem. Základem je pořádně rozpálená wok pánev, do které se přidá olej („hot wok, cold oil“) a užtojede. Většina námi připravovaných pokrmů začínala česnekem a zázvorem (případně chilli). Česnek se zázvorem nasekaný na velmi jemné kousky šoupnete do rozpáleného oleje jako první. Jakmile se uvolní vůně a vy ucítíte nádherný závan česneku smíchaného se zázvorem, přidáváte maso, necháte jej ležet ve woku (s masem nekvedláte), po pár sekundách otočíte jako palačinku, pak ještě jednou, dvakrát, přidáte zeleninu nakrájenou na velmi tenké nudličky (zelenou papriku, červenou papriku, cibuli), prohodíte, po okrajích woku zalijete směsí sojové omáčky, rýžového vína (případně pepře, kmínu.. zkrátka dle receptu), pokud je potřeba, zjemníte troškou vody, přiklopíte, necháte vodu vyvařit a servírujete. Zelenina zůstává krásně křupavá a je to dobrota.

První jídlo, s kterým máme bojovat, je Fish flavor eggplant. Až do zahájení přípravy jsem přesvědčen, že budeme dělat nějaká speciální vajíčka s příchutí rybiny, což mě po včerejších několika pivech a rozbouřeném žaludku děsí. Nenechávám to na sobě znát a přemýšlím, kam pak uvařené jídlo v zahradě ukryju. O to větší překvapení přichází ve chvíli, kdy na stole přistane lilek a já se navíc dozvím, že „rybí příchuť“ tam dodává ona nakládaná chilli paprička. Je mi o trochu líp. Lilek je potřeba nakrájet na proužky velikosti menšího prstu (prostě takové ty tenké hranolky). Výraz „finger size“ si však Andrew vysvětlí po svém, chvilku si prohlíží ruku s tím že „kanadské prsty jsou kanadské prsty“ a začne krájet megahranoly.

Lilek chvilku opékáme v rozpáleném woku, aby změknul. Teda kromě Andrewa s jeho megahranoly. Tomu se to nedaří, takže mu aspoň Sebastian udělá pár momentkových fotek, aby ho rozptýlil. Lilek opékám asi pět minut, pak s ním z woku pryč, opět olej (ono se obecně hodně olejuje), do oleje rozemleté vepřové maso (pěkně oddělit až na minikuličky), přidat chilli pastu (už je to tady, shořím!!), zázvor, česnek, pak zpátky změklý lilek, zalít směsí sojovky a octa, trochu vody, podusíme a voilá! Mám ústa plná chilli pasty, ale zajídám to rýží a zapíjím jasmínovým čajem.

Pak se v průběhu dopoledně různě střídáme u woků, zkoušíme i hovězí, překvapivě se mi podaří udělat negumově a chutně, takže se docela slušně naobědvám. Při tom mi Andrew vypráví, jak ho nevzali do Toronto Maple Leafs, protože pro ně byl moc drahej, ale že hraje hokej a já obligátně zkouším Jágra, na kterýho se přece musí všichni Kanaďané chytnout. Po hodině a půl dušení přináší lektorka vepřová žebírka, která taky likvidujeme, pokecáme napříč stolem, najednou jsou dvě odpoledne, čas to rozpustit, takže se balím, zapomínám recepty na stole a odcházím do těch čtyřistatřicetičtyř smogových jednotek. Za zády mi duní smích Andrewa, který se zřejmě rozhodl pokračovat ve své kuchařské kariéře v Singapuru a kupuje wok a dva nože. Na cestování jako dělané. Tak za sebou zavřu, jdu na metro směr náměstí Tiananmen, kde na požádání vyfotím čínskou rodinku a nenechám se zlákat dvěma „studentkami angličtiny“ na pozvání na kávu nebo čaj. Ale o tom teda jindy.