Včera sme na privátě mrkli na Goodbye Lenin. Cenama ověnčený německý film přirovnávaný snad k Pelíškům. Nevím no. Mrknul sem na to a upřímně mě to nějak nechytlo. Je fakt že pořád někdo rušil. Opilé spolubydlící, neznámý smrad z ponožek (snad pokaždé se objeví při hromadné projekci), kolující fajka (já si nedal!). V kostce příběh. Rok 1989. Jedna rodina, matka, syn, dcera, otec emigrující do NSR. Matka se z toho zvencne, pak se s ní stane hrozná nadšenkyně totalitního režimu. Uvidí svého syna na demonstraci. To neustojí, dostane infarkt a je 8 měsíců v komatu. Během téhle doby padne v NDR režim, Berlín se spojí a matka se probudí. Starostlivý syn, který se bojí o její zdraví se snaží po zbytek filmu udržet matku v iluzích, že se nic nezměnilo a s tím souvisí řada vtipných situací. Asi nejlepší záběr pro mě, když matka vyleze z domu a kolem ni proletí helikoptéra s kusem demontované sochy Lenina. No zbytek neprozradím. Už tak sem řekl možná až moc. Film skončil a já si udělal čárku, leč nijak mě to nepoznamenalo...