Je to přesně rok...

Čas letí. Okřídlená hláška, která platí. Přesně před rokem mi umřel táta. Předcházelo tomu půl roku plného nadějí a zklamání a trápení. Zákeřná nemoc nám ho vzala moc brzo a celá rodina se s tím pořád tak nějak těžce srovnává. Hlavně máma, která zůstala sama a nedaří se jí najít další smysl žití. Ale tak to prostě je. Žijeme si ty svoje každodenní dny a najednou příjde něco, na co nikdo nebyl připravený a s každým to zamáve. Člověk dospěje tak nějak rychleji. Svět se vám zdá hrozně nespravedlivý a zlý. Jenže ono to tak prostě je a my jsme malí páni na to, to změnit.

Chvilku jsem se odhodlával a řešil v sobě, jestli to není moc intimní, abych to vůbec zveřejňoval, ale pak jsem si řekl, že tohle potká každou druhou rodinu a každý se s tím musí nějak vyrovnat. Mě se to snad povedlo (byť některé sny jsou stále moc živé). Od té chvíle, kdy jsme se od doktorů dozvěděli tu strašnou diagnózu, jsem se tátu snažil fotit ať už foťákem nebo mobilem. Asi v nějaké snaze ho mít alespoň vyfoceného, protože víc sem nedokázal udělat. Možná to je celé mimo, ale mě fakt nenapadlo nic lepšího.

Tahle galerka mi bude sloužit jako vzpomínka na něj a na ten poslední smutný rok. Posílám tam na horu velkou pusu a děkuju

Táta