Loučení s mámou

11. 01. 2024 / Filip Urban / aktuálně
Loučení s mámou

Sedím v místnosti ztichlého bytu mojí mámi a před sebou mám jednu smutnou povinnost. Být u ní na konci životní štace…

Už jsou to 3 roky co jsme se dozvěděli její diagnózu. Rakovina tlustého střeva v pokročilém stádiu bez šance na vyléčení (Umírá se dnes ještě jinak než na rakovinu?) Byl to celkem šok. Po zkušenosti s tatíkem, který nám zmizel ze světa po půlroce boje s rakovinou melanomu, jsem se mentálně nastavil na rychlý konec i u mámi. Ta s tím prevítem dokázala bojovat přes tři roky. Poslední půlrok už má nádor navrch a uvrhnul ji na lůžko, ze kterého už nikdy nevstane. Ona to ví, my to víme. Karty jsou rozdané.

Na konci léta jsme ji s bratrem převezli do hospice, kde se ji podařilo zastabilizovat. Nikdo vám neřekne kolik má ještě času, ale víte, že konec může přijít každou chvílí. Po 4 měsících jsme si mámu dovezli zpátky domů do jejího bytu a zkusíme to zvládnout nějaký čas sami.

Sami teda úplně ne. Naštěstí existuje mobilní hospic a nejrůznější odlehčovací služby, které vám můžou pomoct, ale stejně je to z velké části na vás. Nejsem žádný hrdina co si řekl že máma umře doma v kruhu nejbližších. Dělám jen co je potřeba a co mi přijde správné. Pro mě nová zkušenost a to tak silná, že se z ní tady zkouším vypsat a nějak to ze sebe částečně dostat.

Poslední půlrok se mě tohle téma odchodu, smrti a konce života dotýká nějak silněji. Víc a častěji o něm přemýšlím. Doteď to bylo takové abstraktní černé cosi úplně na konci. Teď to cosi dostává reálné tvary, pocity a pachy. A to mě asi na tom celém děsí nejvíce, že ty konce bývají opravdu škaredé a nikdo a nic vás na ně nepřipraví.

Žiju takový rozpolcený čas. Na jedné straně si užívám rodičovskou lásku směrem k mým milovaným dětem a upřímně se těším z každého momentu stráveného s nimi. V ten samý moment držím za ruku mámu, která se svíjí v obřích bolestech. Doktoři z ni na konci života udělali feťáka závislého na fentanylových náplastech a neustálém přísunu morfia. Je to jediný způsob jak nad tou bolestí na chvíli zvítězit.

Vidíte ženskou, která celý život úzkostně dbala na svůj zevnějšek, ve zbědovaném stavu. Víte, že lepší to nebude a dochází vám jakákoliv slova útěchy a podpory. Protože ono to prostě lepší nebude.

Smrt patří k životu. To víme. Všechny nás to dřív nebo později čeká a já bych si za sebe přál jediné. Odejít z tohohle světa co možná nejpozději a hlavně rychle. Tohle je životní lekce, kterou si projde každý z nás. Připravit se na ni ale nedá. Proto užívejte každé minuty, kterou jste dostali na tomhle skvělým světě. Druhá šance už nebude...



Komentáře

Kontrolní kód: kontrolní kód
© Copyright 2012–2024 youngprimitive.
All Rights Reserved.
DámskéPánskéDětské