Rok s Ferdinandem

24. 05. 2016 / Filip Urban / aktuálně

Tak už je to rok. Rok života s tímhle prckem. Řekl bych dost zásadní změna o které sem tu už psal a nebudu se tu znovu rozněžňovat. Jako asi každý rodič, sem si chtěl ten jeho první rok nějak zdokumentovat. A v tom mi přišla do rány skvělá aplikace 1secondeachday. Už z názvu je vám jasné o co jde. Natočíte video a v appce si vystřihnete konkrétní sekundu pro každý den. Ve finále vyexportujete jako jedno video s "vypáleným" datumem u každého dnu.

Jak jsem si každý den vzpoměl, že mám natočit video? Notifikace! :) Někdy samozřejmě i přes notifikaci člověk nenatočí, nebo je pryč. V těchto případech zaskakovala Nitka no a asi 5 dnů prostě zaznamenaných není. Ale to až tak nevadí. Během těch 365 sekund jde krásně vidět vývoj toho malýho tvorečka. Každý den je nějaký posun. Na začátku je to malý nic, které jen koulí očima, na konci je to už člověk, který rozumí, reaguje, funguje. Je to prostě zázrak. Tak náš milý Ferdíku. Tohle máš na památku. Až se na to spolu podíváme za 20 let (doufám že tu ještě budu) potečou nám oběma slzy. Teda mě určitě.


Geronto freeride

23. 02. 2016 / Filip Urban / aktuálně

Tenhle prodloužený víkend jsem strávil na horách s bandičkou kumpánů, ostatně jako každý rok. Pravidelně vyrážíme od čtvrtka do neděle na Rakouský ledovec STUBAI. Jsou tam skvělé freeride zóny a počasí nás zatím nikdy nezklamalo. Až teda letos no. Jako prašan byl, ale nebylo moc vidět, kam se člověk řítí, takže to nebylo takové porníčko jako jindy.

Taky moje fyzička s přibývajícím věkem dost zaostává. Po roce sezení za kompem obujete prkno, vyjedete do 3000m nad moře a po 5 obloučkách v prašanu toho máte plné kecky. Každé zapadnutí do sněhu, každé zapínání, vypínání prkna je slušná makačka. Po prvním dni jsem myslel, že na druhý den nevstanu. Bolelo mě uplně všechno v těle. Totální přetížení pohybového ústrojí :) A to jsem měsíc před akcí začal pravidelně dřepovat a stát v podřepu, abych ty stehna trošku připravil na šok.

No nedá se. Poučení je, že musím něco aktivněji dělat, protože tohle už bylo na pováženou. Když pominu ježdění v prachu, tak ty 3 večery byly fajn. Člověk toho stihl probrat celkem dost jak při 6 hodinové cestě tam tak večer u stolu. Cosi se popilo i vykouřilo a ranní vstávání bylo náročné. Ale to všechno k horám patří a já si to užil od začátku do konce.

Díky bandičko, za rok se na vás zase těším. Jisté stereotypy v životě mě prostě baví. Mrkněte na video z akce.


Volím Karla

16. 02. 2016 / Filip Urban / aktuálně
Volím Karla

Heh. Dnes se mi stala při kočárkingu po Kraváku hezká historka. Koupil sem si cappuchino do kelímku, vyškrabal se s kočárem na kopec. Sednul jsem si tam na lavičku a kochal se. Vedle na lavečce seděl takovej podivnej týpek už od pohledu. Nějak takhle si představuju Boba za 30 let :) Extravagantní obleček, somradlo přes rameno, oranžové brýle, placku VOLÍM KARLA, lahváček, tranďák v ruce a ladil nějaké stanice. Po chvilce šel kolem nějaký starší pán a ten chlapík v sombréru na něj volá se smutkem v hlase: "Pane! Co budeme dělat s tím Zemanem?"

Ten starší pán zpozorněl, ale pokračoval dál beze slova v chůzi. Evidentně nechtěl nic řešit, protože si chlapíka zaškatulkoval jako místního blázna. Když mu tenhle dotyčný neodpověděl, obrátil se s otázkou na mě: "Co vy říkáte na toho Zemana? Mě je z něho normálně špatně od žaludku, co s ním proboha budeme dělat?"

Já mu odpověděl že je to debil, že to budeme muset ještě dva roky vydržet, že buď se upije, nebo ho uklidí někam do izolace. Chlapík úplně ožil a hnal se ke mě poděkovat mi za můj názor. Sedl si vedle mě a dali jsme se do řeči.

Popsal mi celý svůj život. Jak když byl mladý, poslouchal svobodnou Evropu a muziku ze Západu, jak si pro něj přišli STBáci, jak miloval Havla a rozbečel se u toho. Tak frustrovanýho člověka ze současného prezidenta jsem teda neviděl.

Uklidnil jsem ho, že v tomhle boji není sám, že na Zemana mám já a hromada mých přátel podobný názor. Že je to zlo pro tuhle společnost, že je to senilní alkoholik, sponzorovanej z Východu. S pánem jsem si udělal selfiečko, potřásli si rukou a rozešli se každý svým směrem. Evidentně jsem mu udělal hezký den a dal mu pocit, že tady v tom boji není sám.


Život s Ferdinandem

12. 02. 2016 / Filip Urban / aktuálně
Život s Ferdinandem

Rychle. Mám chvilku, než se probudí, abych si tu ujasnil a sepsal ten nános myšlenek a pocitů z 8 měsíčního soužití s miminem. Máme teď s Nitkou střídavou mateřskou, takže dnes jsem doma s Ferdou já a mamka bouchá kačky v yp fabrice :)

Kde začít... Asi u toho, že co budu psát jsou čistě subjektivní pocity a že ne každý tatínek to má takhle hozené. Možná to je tím, že už mi není 25 a středobodem vesmíru nejsou páteční mejdany nebo velcí klienti. K tomu, mít dítě jsem prostě dospěl a myslím si, že je to ta nejpřirozenější cesta k potomkovi.

Ferda má aktuálně 8 měsíců. Už se z něj stal člověk. Ten přerod z "ležáka" co máchá nekoordinovaně rukama do člověka na kterém vidíte jak přemýšlí, jak reaguje na věci, jak projevuje emoce (jinak než pláčem), ten je úžasnej a proběhl někdy po šestém měsíci. Do té doby to byl zafixovanej človíček. Jasně, byl to mazel, ale interakce byla dost omezené. Teď to nabírá obrátky a je to úlet. Úlet v dobrém samozřejmě.

Nejvíc funguje takové to těšení. Víte co. Jak se prostě na něco těšíte. Těšíte se na pátek, těšíte se na dovolenou, těšíte se na vánoce, těšíte se na novou elektroniku, která vám jde z e-shopu, tak uplně stejně se těšíte na to, až se ráno probudíte a vedle v postýlce se na vás směje ten malej špunt. Nebo jdu od auta domů a to já nejdu, to já utíkám a těším se, až odemknu dveře od bytu a uvidím toho borčáka jak mě spatří a namíří si to ke mě s úsměvem, že mě vidí.

Radost. Máte radost, že se mu něco podařilo, že něco pochopil, že zamává, že vám dá hi-five, že se mu povedlo se postavit na nohy, že něco pochopil, co jste se mu snažil pů roku vysvětlovat. To jsou prostě ty nejhezčí životní zážitky. To je ta radost, to je to, proč se těšíte ze života, tohle vás vnitřně hrozně nakopává a já si to denně uvědomuju stokrát a stokrát za to děkuju a snažím si to užít a zapamatovat. Schovat pro ty horší chvilky v životě, které ještě přijdou.

To malé stvoření je hrozný pohodář. Kam vstoupí, tam vykouzlí lidem úsměv. Hrozně pozitivně nakumulovaná energie. Někdy v tom jeho výrazu, v tom úsměvu, který na mě hodí, vidím svého tátu. Nevím. Možná ho tam vidět chci, možná mám poblázněný vnímání. Zažívám s tím dítětem pocity, které sem měl já, když jsem byl prcek. Jen to teď vidím z druhé strany.

Když si to po sobě čtu, tak to působí jak kýčovitý výlev od poprděného fotra. No a co :) Je to tak. Je to úžasná jízda, plná emocí. Radost, strach, štěstí, hrdost, pýcha. To zjištění, že udělat si na téhle planetě kopii je možná vlastně jeden ze smyslů života. To za čím se pachtíme, abychom se měli dobře, abychom něco dokázali, abychom tu něco zanechali. Nezanechám tu nic zásadního. Hadry se obnosí a vyhodí. Weby se vypnou, loga redesignují, fotky skončí v šuplíku na harddisku. Na pohřeb vám příjdou kámoši, stáhnou pár lahví slivovce a zapomenou. Ok kdybych byl architekt, tak si můžu říct, že po mě zůstane stát barák, nebo socha, nebo že jsem rozjel značku, která třeba přežije i mě. Ale ten malej prcek, kterýho musíte vychovat, správně nasměrovat a pak se jen radovat z toho jak se mu daří, to je imho ten smysl života. Tu energii, kterou do něj investujete, ten čas který to sežere, to vlastní zmuchlané a zahozené ego. Za ty okamžiky prostě stojí a já jsem šťastnej a vděčnej, že tady toho kluka mám.

Áaaa. Ferdík je vzhůru. Jdem si hrát. Hezkej den.


Zkušenosti s Macbook pro 2015 13 palec

28. 01. 2016 / Filip Urban / soft & hardware
Zkušenosti s Macbook pro 2015 13 palec

"Už to tak nejde, rodina se dusí, musíš začít chodit normálně do práce do kanceláře" řekla manželka a já se od nového roku vypakoval z domu i se stolním kompem a jezdím do Řečkovic. Má to své plusy i mínusy. Už nemůžu sedět u počítače v trenýrkách. Na druhou stranu sem oddělil pracovní a soukromý život. Jedno velké mínus tu ale bylo. Nedělní Battlefield 4 s kamarády. Jezdit v neděli večer do kanclu kvůli hraní, to se mi nechtělo. Doma jsem byl navíc odsouzen jen k tabletu a telefonu a přecijenom někdy by se mi hodilo něco přeuložit, upravit, odeslat. A tak se objevila myšlenka notebooku. Jaký jiný, než od Applu. Mohl jsem si vybrat z 12 palcového Macbooku, který je sice krásný, ale nemá výkon, 13 palcového Airu, který má mizerný display a rozlišení, nebo Macbooku Pro 13 či 15 palců. 15 palců už není mobilní a stojí vskutku nekřesťanský peníz.

Volba tedy padla na 13 Macbook Pro. Přihodil jsem si větší disk a víc paměti. Jediné vrásky mi dělala integrovaná grafika Intel Iris 6100. Googloval jsem videa, jestli se na tom dají hrát nějaké hry a borci tam BF4 rozjeli. Sice na minimální detaily a v 1024x768 ale jelo to...

Po 3 týdnech s kompem můžu napsat lehkou recenzi. Když tak pátrám v paměti, má první konfrontace s jabkem byla právě s Macbookem Pro. A nebylo to setkání uplně idylické. Vlastně sem na ten stroj dost nadával a někdy i proklínal, než jsem srazil paty a začal poslouchat. Pak mi odešla základní deska (naštěstí vyměněna zdarma v rámci celosvětové chybky Applu). Dal sem Macbooku Pro druhou šanci a upřímně jsem trošku rozčarovaný.

1) Notebook je ve srovnání s Airem o poznání těžší, byť rozměry je menší. Air se dá krásně držet jednou rukou, je fakt ultramobilní. Macbook Pro je sice krásně tenký, ale už se v ruce pronese.

2) Display je skvělej. To jako palec nahoru. Používám ho na úpravu fotek, ale ve srovnání s iMacem, je to jinej level. 13 palců na fotky není. Navíc v Lightroomu se o poznání víc zadýchává než iMac. Při exportu se už ozvou i větráčky a čekání na provedené úpravy a doostření do fullres prostě trvá. To rozlišení je prostě asi příliš na výkon procesoru a hlavně grafiky teda.

3) S tím souvisí celkový pocit z výkonu kompu. Battlefield 4 jsem sice rozjel, ale po 5 minutách hraní se větráčky rozjedou na plné pecky, takže když jedu v tanku, mám pocit, že opravdu sedím v reálném kokpitu. Hukot je brutální a já mám o ten počítač strach, že mi do půl hodinky shoří. Komp to nese fakt těžce a po 3 mapě hra většinou padá, z důvodu přehřátí mašiny. Ten výsměch spoluhráčů mě bude provázet nadosmrti. Takže Macbook Pro na hry opravdu ne!

4) Výdrž baterky uvádí nějakých 10 hodin práce. Na tuhle hranici sem se teda nedostal a mám pocit, že při intenzivní práci v photoshopu, ilustratoru nebo lighroomu komp vybiju za dopoledne. Oproti Macbook Airu je výdrž citelně slabší.

5) Forcefeedback trackpad má být vychytávkou nové mašiny. Ok. Kliká moc sexy, o tom žádná, ale funkci 3D touch sem si vypl, protože jsem nedokázal přesunovat soubory při držení trackpadu. Dost mě to sralo, při práci v systému se soubory, takže sem si ho vypnul. Ouch :)

6) Abych jen nekritizoval, komp jako pracovní nástroj je naprosto dostačující. Stříhat video se na něm dá, upravovat fotky taky, ale jsem rozmazlený z 27 palců. Na nějaké hořáky v práci uplně dostačující výkon. Znovu vychvaluju display a rolišení. Krása pohledět. Jako záložní pracovní stanice splnil svůj účel i ten nedělní Battlefield se s ním dá zvládnout, ale požitek to teda není.

7) Poměr cena / výkon je v tomto případě tragický. 54.000,- za 256GB disk a 16GB RAM je moc. V základu se dá sehnat za 43.000,- ale i tak je to dost peněz. Jenže co mi zbývá, když jsem Applem lapená ovce a ten systém my tak vyhovuje a to šasi se mi tak líbí :)


Youngprimitive Winter meeting

19. 01. 2016 / Filip Urban / akce
Youngprimitive Winter meeting

Pst? Je tu někdo? :) Jestli jo, tak tu mám info, že v pátek se poveselíme v brněnském klubu VIBE (Hrozně vyhajpovaný místo teď :) K tanci a poslechu hraje známá trojka já aka PDF, iMad a WiiT. Jo a Arco. Startujeme už ve 22:00 tak doražte hned z kraje ideálně, ať tam nehraju pro prázdnej sál heheh. Bude to fajn. Těším se moc!


© Copyright 2012–2020 youngprimitive.
All Rights Reserved.
DámskéPánskéDětské